Kámo, nemáš drobák ? … charita naruby

Už jste byli letos v Praze? Já ano. A v metru jsem potkal … asi nějakého bývalého kamaráda, nemohl jsem si ho vybavit. Poznal mě jako prvního. Hele kámo, nemáš drobák? Vybafl jako na starého známého. Po pravdě jsem odpověděl, že drobák mám, ale ne pro něj. Tu chybu s drobákem už jsem několikrát udělal.

Třeba tenkrát. Zeptal jsem se, na co ten drobák potřebuje. On řekl, že na vlak domů. Ujistil jsem se, jestli opravdu pojede domů a přestane chtít po dalších lidech další drobáky … potvrdil, že ano, že odjede a už se nevrátí. Tak jsem mu dal drobák na vlak … nejen, že neodjel, za týden chtěl další drobák na další vlak.

Jiný káma chtěl taky drobák, prý na bagetu. Dobrý nápad, řekl jsem si, tady máš dva drobáky, kup dvě bagety (jednu pro mě) a pokecáme o životě … zmizel se dvěma drobáky a s bagetami se neobjevil.

Stopař, chlápek kolem 50ti, prý mu právě ukradli auto a tak už dva dny stopuje z Německa domů. Také jsem mu koupil bagetu a ještě jsem mu půjčil pětikilo na cestu, aby nemusel jezdit stopem. Prý dělá uměleckého kováře v městu Dyje a peníze pošle … hádejte, jak to dopadlo.

Kdybych měl popsat, jak jsem dával na charitu, byl by to nekonečný příběh. (Prosím, abyste mne nebrali za slovo, vím, že příběhy jsou konečné, stejně jako moje peněženka má dno.) Nemyslím pouze drobnou pouliční charitu, také charitu bankovní, všeliká žebrající a SOS volající konta, uplakané a utrápené děti bez rodičů, střechy nad hlavou a bez jediného sousta do žaludku.

Moje odpověď na otázku, zde je správné dávat na charitu je jasná. Jestli chcete, aby něco rostlo, tak to podporujte. A jestli chcete, aby bylo víc žebráků tak jim dávejte peníze.

Není správné dávat na charitu, protože tím, že dáváme na žebrotu (pardon, na charitu) tak podporujeme určité chování. Především nezodpovědnost. Místo, abychom lidem pronajímali lopatu a krumpáč, tak jim platíme za nicnedělání. Takhle jednoduché to je. Bez práce nejsou koláče. Tak je to správné a spravedlivé.

Je tady ovšem jeden pohled, který mnozí odpůrci charity přehlížejí. I já jsem si ho uvědomil teprve nedávno, už jako nepodporovač charity.

Přestože víme, že dávat na charitu je nežádoucí, zamysleme se nad otázkou, odkud se v člověku bere impuls sáhnout do peněženky a dát druhému několik korun, stokorun, tisícikorun.

Moje hypotéza (kromě toho, že je člověk „zblblý“ výchovou, společností, chováním v církvích a sektách) je, že je to popud ulehčit svému svědomí, vyrovnat dluhy, které člověk předtím nasekal. Například tím, že si něco přivlastnil, ukradl, přemístil, přesměroval peníze na svůj účet. Tak bych viděl charitu jako určitou formu pomoci. Nikoliv pomoci „potřebným“ nic nedělat, ale pomoci těm, co se potřebují zbavit svých nečistých peněz a ulevit svému hryzajícímu svědomí. Není to krásný pocit vrátit věc, kterou jsem ukradl?

Myslím si, že ve světě je tolik špinavých peněz a tolik nakradených věcí, že po této službě bude čím dál tím větší poptávka. Lidé si začnou uvědomovat, že ty luxusní vily, přepychová auta, okázalé klenoty … jim nepatří, že si je opatřili na úkor někoho jiného. Až zjistí, že největší bohatství člověka je jeho čisté svědomí, budou se těch věcí chtít zbavit. Lidé se budou chtít zbavit svých nečistě získaných peněz, budou klečet na kolenou a prosit, aby si od nich někdo ty peníze vzal. Stejně jako teď na pěší zóně klečí na kolenou u kelímku od piva a chtějí, aby jim někdo peníze dal.

Dříve nepoctiví a polepšení výrobci budou nabízet speciální akce, ve kterých budou ještě platit zákazníkům za to, že si od nich jejich zboží koupí.

(Některý čtenář si pomyslí, tebe dneska pustili z klecového lůžka? Měl už jsi svou denní dávku sedativ? Občas se mi stane, že předběhnu dobu o pár tisíciletí. Tak prosím vyčkejte pár tisíciletí a teprve potom hodnoťte.)

Tyto myšlenky jsou tak novátorské, až jsou neuvěřitelné. Toto je skutečně rozvratná inovace v oblasti duševního rozvoje člověka a lidstva s přesahem do ekonomiky. Tato inovace je porovnatelná se zrušením otroctví anebo zavedením či zrušením daní. Je to až neuvěřitelné, že duch by mohl mít takovou moc nad hmotou. Ano, má. Duch si s hmotou doslova zahrává. Když přijde smrt a sáhne na vás, najednou si uvědomíte, že nic hmotného si na druhý břeh nevezmete. Jenom pocity a svědomí. Všechna ta kila zlata a nuly na kontech se promění v pocity, které ta kila a nuly vzbuzovali v druhých lidech, když jste ta kila a nuly získávali.

První jedinci tohoto hnutí již vstali a k nim se přidávají další. Už jsou mezi námi tací, kteří svým bližním Kupují CDčka a dávají jim je zadarmo, aby ulevili svému svědomí. Až se tento plamínek rozhoří, nebude kam utéct. Budou se dávat domy, bazény, auta, pozemky, dovolené k moři … Všude budou stát nějací prosebníci a nebudou už říkat prosím, dej mi. Budou říkat prosím, vezmi si ode mne ... Detaily už si čtenář domyslí sám … :-)

A protože lidé mají sklony přehánět, budou své nové pocity přehánět a budou nabízet mnohem víc, než by měli. Bude to opravdu ráj na zemi pro ty, kteří již dnes očišťují své svědomí, protože ti pak budou s čistým svědomím přijímat to, čeho se budou druzí chtít zbavit. Ne proto, aby si nahrabali, ale proto, aby byli dobrými hospodáři. A tak se ujmou přikutálených miliónů a miliard a za ty peníze budou pořádat BohuLibé a SoběLibé podniky. A jako dobří hospodáři si budou vyplácet spravedlivé a bohaté odměny … bojíte se globálního oteplování … já očekávám ráj na Zemi. Svoje špinavý prachy můžete už teď posílat na moje čisté konto a já vás za ně budu oblažovat svými inovativními myšlenkami. Charitě zdar!