Colu, Fantu, Sprite? … prosím Čistou Vodu

Piju všechno možné, a nejvíc vodu z vodovodu. V našem případě vodu ze studny, která sice nemá všechny dusičnany a železo v normě, ale chutná mi a je to moje voda, tak co bych jí měl opovrhovat a kupovat nějaké balené vody, které sice údajně pocházejí z hloubky sto metrů, ale pak stály několik týdnů v umělohmotné lahvi a ta lahev se vyráběla jenom kvůli tomu, aby člověk tu vodu odnesl z obchodu a pak tu lahev vyhodil, v tom lepším případě do tříděného odpadu, v tom horším do kamen. Tohle tedy nemusím. Na tomhle koloběhu plastů v přírodě se podílet nebudu.

Piju vodu z vodovodu, mléko, černý čaj, džusy, minerálku, občas sojové mléko nebo zeleninovou šťávu a někdy ochutnám i zmíněnou colu, fantu a sprite. Dřív jsem pil navíc ještě pivo, červené víno, a hořké alkoholy typu švédské kapky nebo jégrmaister. Bílé víno jsem nepil ani alkoholy typu vodka. Nepíšu to proto, abych se chlubil, ale proto, aby diagnóza mých chutí byla kompletní.

Trauma nastalo na horách v chatě, kdy jsem na otázku „Co si dáte k pití?“ dlouho nemohl najít tu správnou odpověď. Ostatní účastníci zájezdu včetně malých dětí automaticky objednávali a lili do sebe colu, fantu, sprite, dospělí kozla nebo plzeň. Já jsem byl tou otázkou a nabízenými nápoji tak překvapený (nepřipravený), že jsem řekl, „děkuji, nechci“ a sušil jsem hubu.

Teprve předposlední den mi došlo, co se to vlastně děje. Vždyť já jsem se bál vyslovit to, že chci obyčejnou, normální vodu z vodovodu, kterou jsem stejně pil na pokoji. Co by tomu řekli ostatní účastníci zájezdu. Když vodu, tak přeci balenou. A co by tomu řekla obsluha, přišel jsem se přeci napít proto, abych jim naplnil peněženku a ne proto, abych usrkával vodu z vodovodu. A co by tomu řekla manželka? Která vodu z vodovodu převařuje, aby děti nedostaly průjem jako tenkrát na Šumavě. Určitě to bylo z vody.

Když jsem si to takhle uspořádal v hlavě a došlo mi, že se stydím vyslovit tu nejobyčejnější pravdu, že chci obyčejnou, tedy neobyčejnou, čistou vodu a nechci obarvenou a ochucenou vodu, nasycenou kysličníkem uhličitým a zabalenou v plastové lahvi, nastal další problém. Nikdo už se mne neptal, jestli chci něco pít. Byl jsem zapsaný jako pan suchá huba.

Tak jsem vstal a došel jsem si ji objednat. Vyčítal bych si, kdybych to neudělal. Připadal bych si jako zrádce vody. A dnes bych tu psal článek „Stydím se za sebe, že jsem nepožádal o čistou vodu“.

„A stačí vám obyčejná z vodovodu?“
„Ano, vy ji snad nepijete?“
„Piju.“
„A ty bublinaté věci taky pijete?“
„Někdy, občas …“

Tak i pan obsluha pije raději vodu a přesto nabízí obarvenou, ochucenou a bublinatou vodu za peníze. A všichni mu to žerou, vlastně pijou.

Těším, se, že jednou přijdu do restaurace a obsluha přede mne se samozřejmostí postaví orosený džbánek s čistou vodou (zdarma) a skleničku pro každého a s mírně provinilým výrazem se zeptá: „Mohu vám nabídnout k pití ještě něco jiného? Ehm … víte, některým hostům voda nechutná … a někteří si dokonce žádají alkohol.“