V rozhovoru v Právu prof. Jičínský vysvětluje, proč by hnutí ANO a ČSSD mohly pokračovat i po sněmovních volbách ve vládní spolupráci.
Čistě početně vzato by to jistě možné bylo a nepotřebovali by k tomu možná ani třetího koaličního partnera. Tedy možná. Zatímní vývoj volebních preferencí říká, že by hnutí ANO mohlo ve sněmovních volbách dosáhnout volebního výsledku mezi 25 – 33 %. A sociální demokracie by mohla dosáhnout výsledku mezi 10 – 14 % hlasů. Čistě aritmeticky i technokraticky vzato tedy žádný problém vidět není. Obě strany si mohou jen prohodit vládní role, vyměnit pár ministerstev a zůstat ve vládě.
Je samozřejmě otázkou, jak se do preferencí hnutí ANO promítne policejní zákrok vůči předsedovi Babišovi a předsedovi poslaneckého klubu Faltýnkovi. Osobně bych odhadoval, že to žádné politické zemětřesení nebude a pokud dojde k odlivu nějakých voličů, může to být ke stranám, které jsou novou alternativou k těm tradičním politickým stranám a konec konců i k již zavedenému hnutí ANO. To jsou Starostové, Piráti, Svobodní, Realisté, Zelení a možná ještě někdo další.
Sociální demokracie se naopak může před volbami „těšit“ na útoky babišovského i dalšího tisku směřující k některým potenciálně závažným kauzám svých členů. Zatím téměř bez povšimnutí probíhá kauza týkající se nedostatečného odměňování a bossingu šéfů aparátu Lidového domu vůči jeho zaměstnancům. Ve skandál monumentálních rozměrů se může rozvinout také kauza týkající se firem spřátelených s bossy pražské ČSSD přilípnutých na městský rozpočet, resp. na rozpočet městských firem.
Některé průzkumy veřejného mínění, které si interně zpracovávají pražské městské části, hovoří o dramatickém poklesu voličské přízně ČSSD v Praze pod úroveň 5 %. L. Zaorálek se vrhnul jako lídr do volební kampaně s velkou erudicí a entusiasmem. Zatím se mu podařilo zastavit pád volebních preferencí ČSSD. Ten není způsoben, jak velmi šetrně říká prof. Jičínský jen nezvládnutím policejní reformy před rokem a čtvrt, respektive nezvládnutím vládní krize v květnu t.r. premiérem Sobotkou. Těch důvodů je celá řada. Programových, marketingových, personálních i jiných.
A doberu se k meritu toho, co chci říci. Pokud se volební výsledek ČSSD a hnutí ANO bude pohybovat v rozmezích současných volebních preferencí, resp. v relaci těchto preferencí obou stran, neměla by ČSSD uvažovat vůbec o vstupu do vládní koalice s hnutím ANO, protože by to bylo pro ni perspektivně sebedestrukční. V tuhle chvíli může jít už i o budoucí existenci ČSSD. Tady bych neargumentoval ničím jiným, nežli osudem polských sociálních demokratů. Ti po tragickém volebním výsledku v roce 2004 přestali být nejen vládní stranou, ale po dvou volebních obdobích vypadli z polského parlamentu úplně. Nebyli schopni překonat krizi programovou, personální, ani komunikační s polskou veřejností a stali se tak v polském politickém spektru nepotřebnými.
Osud polských sociálních demokratů ukazuje, že zakotvení i velmi tradiční politické strany, jakou je sociální demokracie v Polsku, nemusí být na věčné časy, pokud není schopna přicházet s novými vizemi, s novými podněty rozvoje společnosti. A to se může stát i české sociální demokracii, pokud by udělala tak hrubou strategickou chybu a šla by jako juniorní, slabší vládní partner do příští koalice. Po neúspěšných volbách by měla nastat nikoliv fáze vládní kolaborace s výrazně silnějším (soupeřem a) partnerem, ale fáze rekonstrukce a konsolidace strany. Samozřejmě, že do voleb zbývá ještě zhruba sedm týdnů a relace volebních preferencí se mohou ještě vyvíjet jiným směrem, nežli dosud.
Ale co je zřejmé, že ČSSD v tuto chvíli nebude schopna obhájit své volební prvenství z minulých voleb. A dále to, že zřejmě dojde k další fragmentaci politického spektra ve sněmovně.
