Nedávno jsem zabrousil na spolužáky.cz podívat se, co je nového, jestli nebude zase nějaká slezina. První co mi padlo do očí, byl malý černý křížek u jména spolužačky a kamarádky.
Prvních deset minut jsem seděl, nevěřícně koukal na monitor a říkal si, to přeci není možný, to přeci nejde, aby taková mladá, bezvadná holka jen tak odešla. Hlavou mi probíhaly záblesky vzpomínek na dětství a jako útržky fotografií obrázky rozesmáté vysoké holčiny, která dospěla do krásný ženský s kterou jsem si bezvadně pokecal na srazu konaném po čtvrt století od základky. Pořád jsem nějak nemohl pochopit, že ta holka už není, že už s ní nepokecám a neřeknu jí, jak je fajn, že už ji nikdy neuvidím. A já si najednou uvědomil, že těch křížků bude přibývat, ne naopak a trochu mne zamrazilo. Vím, že smrt je přirozenou součástí života a každý den umírají tisíce lidí po celém světě, ale člověk s ní tak nějak nepočítá a teprve když se někoho blízkého dotkne svým pařátem, připomene mu jeho vlastní smrtelnost. V jejím stínu pak většina našich trápení vypadá nepodstatně a naivně a problémy které se nám zdají nepřekonatelné najednou z jiného úhlu již tak tragicky nevypadají. A člověk si řekne to miliónkrát obehrané, ale přesto pravdivé „hlavně ať jsme zdraví“
.P.S. Ivanko, budeš nám chybět!
