Existují mezi námi lidé, kteří milují nádraží a obdivují vláčky, a to již od svého nejútlejšího mládí.
Atmosféru nádraží a dýmajících parních lokomotiv miloval například i náš hudební skladatel Antonín Dvořák, který dokonce některé z jejich charakteristických zvuků vkomponoval i do jedné ze svých nejslavnějších skladeb, do 9. symfonie Z nového světa...
Za sebe to ovšem tvrdit nemohu... V dobách mého mládí, kdy jsem po tři roky týden co týden cestovala z Násedlovic do Zlína, jsem si užila různých nádraží, a začouzených vlaků, až dost. Cesta tam, s trojím přestupováním, mi tenkrát trvala tři a půl hodiny.
Ale přes všechny útrapy v nevytopených vagonech a zmrzání na nevlídných nástupištích přece jen s nostalgií vzpomínám na jeden červený motoráček, který mě vozíval z osamělého nádražíčka Uhřice u Kyjova do Čejče. Odtud jsem přestoupila na vlak do Mutěnic, pak na spoj do Hodonína, a z Hodonína Přerovanem do Zlína – Otrokovic. Na ten motorák, který jezdíval vždy v páru, po dvou vagonech, vzpomínám nejraději. Už s ním bohužel nikdy nepojedu, tento spoj byl v roce 2006 zrušen.
Něco z historie této zrušené tratě.
Začněme od začátku. Dvacet pět kilometrů dlouhá lokálka, která měla spojovat městečka a vesnice na trase Čejč – Ždánice, měla původně sloužit jen pro dopravu nákladní, pro svoz zemědělských produktů, zejména řepy cukrovky při řepné kampani. Tehdy, v letech 1900 - 1908, v posledních letech Rakousko-uherské monarchie, měla být tato trať orientována k Čejči, k Břeclavi, potažmo až k Vídni. Většina pozemků a selských dvorů v této oblasti tehdy náležela knížecímu rodu Lichtensteinů a spravovala ji podnikavá rodina Seidlova.
Trasa Čejč - Ždánice byla vyměřena v roce 1904, zemní práce začaly v roce 1906 a již 15. 9. 1908 zahájila nákladní dopravu řepnou kampaní. Vybudovaná jednokolejná trať byla záměrně vedena okrajem vesnic, anebo zcela mimo ně. Tehdejší sedláci, majitelé pozemků, si prý nepřáli, aby koleje vedly přes jejich pole...
Osobní doprava, se kterou se z počátku nepočítalo, tam byla zahájena až teprve v únoru 1909. Ta byla opakovaně přerušena, a to v letech 1936 až 1939, ale krátce přerušena byla i počátkem roku 1945, ke konci druhé světové války. Po velké povodni v červnu 1970, která strhla část tratě u Želetic a Dražůvek, se uvažovalo o zrušení trati, ale později byla přece jen opravena.
Od počátku jejího nového zprovoznění však čelila dalšímu omezování dopravy, a to jak ranních a večerních spojů, důležitých pro dopravu zaměstnanců do ždánické Šroubárny, tak i přes víkendová a noční omezení, až po závěrečné jízdy dne 22. května 1998, kdy byla pravidelná osobní doprava na této trati nadobro zrušena.
Zůstala jen nakládka surové ropy v Uhřicích u Kyjova, dočasně pak přeprava uhlí do Ždánic, a zejména obsluha podniku Šroubárny Ždánice. Přestěhováním výroby tohoto závodu do Kyjova v roce 2003 ovšem znamenalo pro tuto trať odstartování poslední etapy jejího „života“.. Koncem téhož roku se navíc vnitrozemská přeprava ropy převedla do ropovodu Družba, po železnici se odehrával pouze export, během roku 2006 přišlo k dalším neplánovaným přestávkám, až nastal osudný den 10. října 2006, kdy byla tato trať zrušena definitivně.
A tak nám zbyly jen nostalgické vzpomínky na jízdu v této malebné červené lokálce, která se v párovém zapojení v zimě - v létě dennodenně proháněla na své, jako had klikaté jednokolejce, mezi lány zlatého obilí, brčálově zelené řepy i střapatých kukuřic směrem k Čejči. Cestou tam jste mohli občas zahlédnout přikrčeného ušáka, hejno vyplašených koroptví, nebo i stádečko zvědavých srnek, popásajících se na okrajích borových lesíků. Škoda jí…
Zrušení trati Čejč - Ždánice, která měla v roce 2008 oslavit 100 let svého trvání, symbolizuje i zánik jednoho z atributů časů minulých. Časů, kdy automobilismus byl ještě v plenkách a doprava po železnici byla jednou z hlavních možností osobní i nákladní dopravy. A obyvatelstvu sloužila dobře a spolehlivě. Ale co naplat, časy se mění, co bylo není - a společnost, i její technické možnosti, se stále vyvíjejí. Dnes převzala velkou část povinnosti dopravy na železnici kamionová doprava, jestli je to opravdu k dobrému - vidíme sami...
Dnes je namístě jednokolejné devítikilometrové trati z Násedlovic, železniční zastávky Uhřice u Kyjova, do Ždánic zřízena cyklistická stezka... Pánbůh zaplať aspoň za ni... :-)
Jak sú dneska děcka rozpustilí
"Ja, včílé sú ti klučiska už načisto inačí jak indá. My sme za našich rokú tolik hajdanovat nemohli, jak to dělajú fčílé. A to lajdačení taky obyčejně stójí rodičů enom starosti a dochtori. Onehdá se tá ledačina zebrala a šlo to do Borek, tam jak dělajú tu štreku, a šak to bylo v nedělu, kdy se nedělalo. Tam, jak je fčílé to hagátí vysaděný, tam měli štrekaři malý vozíky na glajzách. A to si to vlezlo všecko na ty vozíky a s kopca dolú se vozili o všecko pryč.
Najednú jeden vozík z glajzí vyjél a ostál stát.. Ti, co jéli za něma, né aby ostali taky stát, jak diby na potforu - eště to víc rozklačili. Jedno klučisko na tým zastaveným vozíku ostalo sedět a fčílé jak ten rozjetý vozík na něho vletěl, tak mu přerazil obě nohy, krót pod kolenama. A fčílé aby mama zháněla lekvary a dochtory - a grécara v domě néni. A takových ledačin to do roka, všiváci, nadělá až haňba.
A starých lidí si to taky neváží. Toť tú zimu si udělali před naším na luži vozisko. Aby to bylo hladký, tož to polívali vodú. Súsedka, viďa to, poslala chlapca z obuškem, aby jím to vozisko posekál. Chlapec v jedné ruce beleš a druhú seká led. Naráz doběhnú velký děfčiska, a pác ho a líz ho, hned se mu beleš kotúlál po ledě - a švác mu s obuškem až do zmole.
Súsedka vyběhnú, a na ně: „Vy nehaňby starý, ešče vás néni haňba se po vozisku hónit a drat tuplúfky! Já byt tatú, já bych vás povozila, ale rapcem po zádech!“ A ono se jí to, lebáni, ešče vyšklibuje"...
***
Povídání o úraze na“ štrece“ jak ji vypravěla občanka Násedlovic, paní Terezie Hovězáková (nar. r. 1874), se vztahuje k příhodě, která se stala při stavbě železnice Čejč - Ždánice. Převzato z Vlastivědného sborníku Kyjovska – Ždánska pro školy a rodiny „Na našem Slovácku“, který vydalo v letech 1933-1939 " Učitelstvo okresu kyjovsko - ždánského“.
Vysvětlivky:
glajzy = koleje, beleš = vdolek, pečený na plotně nebo smažený na pánvi, tuplúfky = šnerovací boty s dvojí podrážkou, podpatky často opatřené podkůvkami, aby se brzy nesešlapaly...
