Stalo se v dobách dávných, pro mne málem prehistorických, v dobách, kdy jsem zažívala první radosti a strasti mého produktivního pracovního života.
Tehdy, po vypršení mé dvouleté mateřské dovolené, jsem tak dlouho hledala zaměstnání v nějakém výtvarném oboru, až jsem byla nakonec nucena vzít práci v jednom velkém podniku OZ (zahrnoval čtyři okresy) jako výtvarnice, návrhářka a "vedoucí" reklamního oddělení v jedné osobě. Ve velké renovované budově podnikového ředitelství OZ neměli pro moji pracovnu místo, a tak než prý se něco najde, umístili mne i s mými slohami, výkresy, štětci a barvičkami do přízemních prostor jedné prastaré budovy na okraji města, která stále ještě sloužila jako obilní silo jednomu zemědělskému podniku. V horních patrech, a zejména pod střechou této veliké zchátralé budovy, byly uloženy metráky obilí.
Přízemní místnost, kancelář - moji dočasnou pracovnu, jsem sdílela se starší tělnatou paní, přesluhující důchodkyní, správkyní podnikového skladu na čistící a hygienické prostředky. Ty byly určeny jak pro potřeby podnikového ředitelství, tak i pro jeho prodejny, ovoce a zeleniny. Kromě paní skladnice tam v době sezony některé dny v týdnu také pravidelně docházel další pracující důchodce, (pan G…), Ten pro podnik OZ vykupoval od soukromých pěstitelů ovoce. To se pak odváželo v dřevěných přepravkách do blízkého podnikového skladu. Začátkem léta to byly třešně, meruňky, broskve, angrešt a rybíz, později v létě a na podzim zase jablka, švestky, hrušky a jiné sezonní ovoce. . .
Ti dva starší lidé se bohužel špatně snášeli, často mezi nimi docházelo k různým sporům. Paní K… panu G... možná záviděla provize, které snad mohl získávat od soukromých dodavatelů - a on ji zase nesnášel kvůli její nemístné zvědavosti a všetečnosti... Ona totiž všechno musela vědět - nic si nenechala ují - i když se jí to vůbec netýkalo. A také pro její ironické a uštěpačné poznámky. A tak si navzájem dělali různé naschvály. Ona mu například občas schovala nějaké listiny - on ji zase, kvůli tomu, že u všeho musila být, občas přivřel - jakoby omylem, nohu mezi dveře…
Být v té místnosti s nimi sice nebyla žádná slast, ale nijak zvlášť mi to nevadilo, dokonce mi to někdy připadalo velmi komické. Ke mně se ale oba chovali slušně, byli na mne hodní. Víc mi ale vadilo to neustálé harašení nade mnou, v horním patře budovy - tam, kde bylo uskladněno obilí. Myslila jsem si, že se tam snad prohánějí nějaká zvířata, například kuny, ale pak jsem zjistila, že to byli holubi, kteří se tam přilétali nazobat zrní. Asi se tam dostali nějakým otvorem ve střeše…
Ale ještě horší byly zážitky se všude přítomnými hlodavci - myšmi. Těch tam bývalo tolik, že se po našem odchodu z kanceláře okamžitě pustily do všeho, co bylo k mání... (Nedejbože zapomenout tam nějaké jídlo). Po návratu jsme tam nacházeli ohryzané umělohmotné láhve a pytlíky od mléka, ani úřední listiny v šanonech se nevyhnuly jejich zájmu. Bývaly celé ohlodané… A navíc - všude se nacházel myší trus, což bylo obvzvláště protivné. Dokonce si ty mršky někdy troufly dovnitř i za naší přítomnosti.
Kdysi takhle sedíme s kolegyní u stolu a pijeme kávu - nejednou ona vykřikne, a než jsem se vzpamatovala, stojí ta korpulentní dáma na stole a ječí, jako by ji na nože brali… A důvod? Prý ji dole pod stolem po noze přeběhla myš…
A další zážitek: Jednou jsem při příchodu do práce zjistila – že naši kancelář navštívili zloději. Staré prosklené dveře byly dokořán, jejich zámek vypáčen, jedno ze čtyřdílných výplňových skel bylo rozbité… Uvnitř místnosti byly všechny šuplíky pozotvírány, kovová masivní pokladna v rohu kanceláře otevřena. Smutný pohled... Po příchodu paní K… jsme zavolali bezpečnost – ta záhy přijela a začalo vyšetřování… Vyslechli nás a sepsali s námi i s panem G… který se také dostavil, policejní protokol.
Městští strážníci (SNB) chtěli hlavně vědět co se ztratilo - ale neztratilo se vůbec nic, protože ani nebylo co… Peníze tam žádné nebyly, ty si pan G… prozřetelně nenechával v kase, ale nosil si je po práci domů, můj deštník, který jsem tam zapomněla, ležel na jedné ze skříněk, ohryzané umělohmotné láhve a pytlíky od mléka byly jako obvykle v koši na papír. Ztratil se jen - vlastně byl vyjeden ze sklenice pouze včelí med, který si paní K… uložila do jedné ze skříněk… Náš nevítaný noční návštěvní byl asi hladový, a když tam nebylo nic jiného k snědku, vzal zavděk aspoň tomu medu... Ale protože neměl lžičku a používal při jeho konzumaci ruce - měl je od toho medu tak ulepené, že zapatlal všechno, čeho se dotkl. Stůl, opěradla židlí, šuplíky, kliku od dveří, dokonce i ty skleněné tabulky jejich výplně... Všude zanechal otisky prstů - dostatek důkazů pro policii. Však to netrvalo dlouho a milého zloděje - břídila policie dopadla...
A pak jsem byla předvolána jako svědkyně k okresnímu soudu. Ten mladý, asi třicetiletý obžalovaný, zřejmě už několikrát trestaný zloděj, se tam choval velmi neukázněně – až drze, soudce ho kvůli jeho chování musel každou chvíli napomínat. Neustále bez vyzvání vykřikoval, předváděl se. Při oslovování soudce ho zásadně posměšně tituloval - „pane vašnosto..."
Jak dopadl soud nevím. nezajímala jsem se o to. Možná to bylo kvalifikováno jen jako přestupek, protože kromě toho snědeného medu nic neukradl. Vlastně neměl ani co ukrást. Ale stejně měl smůlu... Policie prý podle jeho otisků prstů zjistila, že tento pachatel je totožný s tím, který před několika dny vykradl kancelář jedné zdejší mateřské školy. Sice tam také nebylo velice co ukrást, ale škodu tam způsobil přece jen větší. No jo – na každého jednou dojde…
A perlička nakonec. Když tehdy policie (SNB) se svým oranžovým policejním vozem podruhé navštívila kancelář kvůli vyšetřování incidentu se zlodějem, při výjezdu z brány nádvoří nedala přednost dodávce projíždějící po silnici kolem a zavinila dopravní nehodu. A tak se stalo, že škoda na obou motorových vozidlech způsobená její vinou policie, byla daleko větší, než ta kterou tam způsobil zloděj…
Pozn.: Stará "archaická" budova bývalého sila – a výkupny ovoce, je již dávno zbořená, namísto ní tam stojí moderní bytovky, takže na ni, i na události, které se tam tenkrát staly, mohu jen vzpomínat... (Kresba s přepravkami, kterou jsem k textu přiložila jako ilustraci, je z té doby).
