Během dalších dnů jsme se dostali na všechna vyhledávaná místa. Prošli jsme se po hlavním pařížském bulváru Champs - Elysées, kde po nedávných studentských demonstracích v létě 1968 byly poničené platany,
pozorovali jsme hukot projíždějících aut kolem Vítězného oblouku, i hejna holubů, kteří se tam producírovali a vůbec jim to nevadilo. Prošli jsme se kolem kostela s antickými sloupy v průčelí Madeleine, nakoukli do budovy Pařížské opery a obdivovali interiér vstupní haly, zejména nádherné fresky malíře Marka Chagalla.
V rozlehlé Galerii Louvre jsme byli schopni absolvovat pouze dvě etáže, oddělení renesance a klasicismu. Byli jsme tam od rána až do pozdního odpoledne, víc by naše nohy nezvládly, i když tam byly pro unavené návštěvníky rozmístěny sedačky. Stála jsme před nejvýznamnějším obrazem galerie, Monou Lisou od Leonarda da Vinci. Obraz byl z bezpečnostních důvodů chráněn neprůstřelným sklem a řetězem, aby od něj diváci udržovali odstup. Byla jsem překvapena rozměrem obrazu, představovala jsem si, že je větší.
Dalšího dne jsme se navštívili pařížskou katedrálu Notre - Dame, a já si tam představovala chudáka Quasimoda, jak se tam spouští po laně – aby osvobodil z pranýře krásnou cikánku Esmeraldu -tak, jak o tom psal ve svém slavném románu Chrám matky boží Viktor Hugo. Uvnitř chrámu jsem si vyfotografovala i barevnou vitráž kruhového gotického okna - ale bylo to proti světlu a barvy skleněných výplní mi na snímku vyšly bohužel velmi nevýrazné.
Z vyvýšeného náměstí Trocadéro, s jezdeckou sochou maršála F. Fosche, jsme se potěšili pohledem na „pařížskou dámu,“ Eiffelovu věž, kterou jsem později dole, pod jejími vysokými kovovými oblouky fotografovala, a pak se jí pokusila nakreslit rudkou a barevnými křídami.
Nenechali jsme si ujít ani návštěvu komplexu budov pařížské Invalidovny se zlatou kopulí, s vojenskou kaplí a hrobkou Napoleona Bonaparte. Uvnitř kaple byly po stranách umístěny řady vlajek, které ve svých bojích ukořistila francouzská armáda. Byly tam mezi jinými vlajky anglické, turecké, japonské, ale i německé s hákovými kříži, získané v bojích za Druhé světové války. Některé z nich byly různě poničené, nebo ohořelé.
Navštívili jsme i nejvýznamnější pařížský hřbitov Montparnasse, kde odpočívají nejslavnější muži a ženy Francie… Nachází se zde zhruba 35.000 hrobů, některé mají skromné pomníky, jiné vznešené hrobky.. Postáli jsme u některých z nich.
Další zastávkou, kterou jsme si nemohli (už i kvůli zvědavosti) tenkrát nechat ujít, byla pařížská "hříšná čtvrť "Pigalle se svými nočními podniky, kabarety, sexšopy a „uličkami lásky.“ Když jsme (omylem) vkročili do jedné z nich, byli jsme svědky scény jak policajti „drátují“ jakéhosi maníka, zřejmě pasáka některé ze zdejších "děv." Dotyčná hájená dáma vřískala jako siréna. Co nejrychleji jsme se odtud vzdálili…
Rušnou ulicí jsme pak vystoupili nahoru, na kopec Montmartre, stále obléhaném malíři a turisty. Jedni malovali, druzí jim nakukovali přes ramena, ti movitější turisté, si občas i nějaké dílo od nich koupili. Některé obrazy byly velmi zdařilé. My jsme si od jedno po ho (také) umělce, Číňana, nechali vystříhat z černého papíru siluety našich obličejů. Ta manželova, který má výraznější profil, se mu povedla.
Návrší Montmartre vévodí bělostná, vznešená bazilika Sacré - Coeur, před kterou se srocovaly skupinky turistů, vzbuzujících zájem místních fotografů.
Když jsme se vraceli po Pigalle a míjeli známý noční podnik, kabaret Moulin Rouge (s upevněnými rameny větrného mlýna), vyběhl z něj olivrejovaný portýr a lákal manžela dovnitř. Jakmile ale postřehl, že v jeho závěsu kráčím já, pravil - „ ó pardon, vy máte dámu…“ - slušně se mu omluvil.
Zastavili jsme se i u Seiny, u stánků bukinistů, nabízejících staré knihy, historické mapy, tisky, drobné grafiky umělců, ale i studentské kresby a různé antikvární záležitosti. Koupila jsem si tam několik grafik, ale jeden grafický list je mi obvzvláště milý - pohled na podzimní Montmartre. Tento drobný barevný obrázek mi připomíná místo, kde se od minulosti scházela "pařížská bohéma," spisovatelé a malíři.
Nenechali jsme si ujít ani návštěvu starého pařížského tržiště, kdysi známého pod názvem „břicho Paříže…“ To bylo později zrušeno a nahrazeno tržištěm novým, moderním. V létě 1968 však ještě existovalo.
Více jsme toho za těch deset dní už bohužel nestihli. Prohlídku zámku Versailles, sídlo francouzských králů, kterou jsme také plánovali, jsme z časových důvodů musili vynechat, ale dohodli jsme se, že ji uskutečníme až pokud možno co nejdříve. Vzhledem k následujícím politickým událostem u nás, již k tomu bohužel nedošlo. Zámek Versailles jsme sice navštívili, ale mnohem později, až za 21 let - po roce 1989.
Pokračování
