Jak to bylo před rokem 1989 s výlety do zahraničí, zejména na „západ,“ pamatujeme si my starší ještě velice dobře. Takové věci se nezapomínají.
Manžel se sice jako projektant NC strojů, občas do zahraničí na opravu nějakého stroje dostal, ale mně to bylo odepřeno. A přitom jsem po tom toužila. Až jednou, v roce 1968, se konečně našla cestička jak mému přání vyhovět. Po několika služebních cestách na opravu importovaných mašin se mu konečně podařilo z diet našetřil nějaké groše v tvrdé měně, které by mohly stačit na krátký pobyt ve Francii. Ale mělo to háček. Vyjet se tam dalo leda na pozvání. Nakonec se vyřešilo i to. Požadovaný zvací dopis do Paříže nám byl poslán prostřednictvím jednoho francouzského technika, s kterým se setkal na strojírenské výstavě... (Podotýkám, že toho hodného člověka jsem nikdy neviděla).
Všechno klaplo, muž se tím zvacím dopisem a uspořenými valutami z diet u soudruhů prokázal a oni nám výlet do Paříže blahosklonně povolili. Je třeba ale připomenout, že to bylo v létě 1968, v době takzvaného „pražského jara,“ v době jakéhosi uvolnění poměrů v ČSR.
Jakmile jsme získali souhlas k výjezdu, bleskově jsme vše zařídili, děti odvezli na 14 dní na venkov k babičce, manžel objednal dvě jízdenky s místenkami na rychlík Praha – Paříž, a vydali jsme se spolu na vytoužený výlet do města mých snů. (Vzpomínám, že cesta rychlíkem Praha – Paříž nás tehdy každého stála 400 Kčs).
Byla polovina července roku 1968. Noční cesta rychlíkem proběhla v pohodě a my, plni radostného očekávání, jsme se brzy po ránu ocitli na hlučném pařížském nádraží. Taxíkem jsme se nechali odvézt do předem objednaného hotýlku, kde nás ve dveřích přivítal starší prošedivělý pan hoteliér - a jeho vysoká, štíhlá, anglicky hovořící manželka, hotelová recepční, nás uvedla do našeho pokoje. Pokoj byl pěkný, slunný, s balkonem a výhledem do rušné ulice.
Brzy po ránu jsme vyrazili na prohlídku města - a že si dáme napřed něco k snídani. Za výlohou jednoho obchodu s červenou markýzou mě upoutaly krásné, do zlatova usmažené koblížky, které tak aktivovaly moje chuťové buňky, že jsem si okamžitě dva z nich nechala zabalit. Ale jaké bylo moje zklamání, nechutnaly mně, ani manželovi. Namísto očekávaných sladkých koblihů s ovocnou náplní, to byly jakési smažené pirohy s náplní masovou, která byla tak slaná, že se nedala požít. Vzpomínám, že jsem z jednoho okousala jen jeho osmažený povrch a zbytek vyhodila do koše na odpadky. Ten druhý, nenakousnutý, jsem položila v pokoji na okno, tak tam vydržel až do našeho odjezdu - a pak skončil zrovna jako ten první.
Poněvadž jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit stravovat se jinak, zaměřili jsme se na „studenou kuchyni.“ Kupovali jsme si v pekařství bagety z bílé mouky, a s nimi jsme vydrželi po celý náš desetidenní pobyt. Byly čerstvé, křupavé, ale jejich kůrka byla bohužel tak tvrdá, že nám za pár dní odřela patro v puse. K nim nám nejvíc zachutnaly jakési „rybičky oleji“ bez kůstek - byly levné a výborné. Až teprve doma jsme zjistili, že to byla tresčí játra, lahůdka, která se u nás prodávala jen v obchodech s výběrovým zbožím... Jo, jen jednou jsme si dali v restauraci teplý oběd, kuře na žampionech – za devět franků. Ten byl samozřejmě výborný.
Velmi mě překvapilo, že v Paříži byla levnější vína, než jakékoli limonády nebo ovocné džusy. No jo, Francouzi… Doufám, že je tomu tak i dnes.. Samozřejmě, že výběrová vína tam byla drahá. Nakoukla jsem také do cukrárny, ale musila jsem konstatovat, že cukrářské výrobky, dorty a zákusky, jsme měli u nás doma vzhlednější a chutnější.
Na výlet do Paříže jsme chystali dlouho, proto jsme se na něj předem připravili. Koupila jsme si podrobný bedekr a vyhledala všechny hlavní kulturní památky a zajímavosti, které bychom měli navštívit. Manžel zase prostudoval, jakým způsobem se k nim co nejpohodlněji dostat. Velmi mile nás překvapilo, že to nebylo vůbec složité… V každé větší stanici metra byla veliká tabule s barevnou mapou Paříže a s označeným místem, kde se právě nacházíme. Pak stačilo zmáčknout tlačítko kam se chceme dostat a vzápětí se rozsvítilo číslo vozu metra, do kterého máme nastoupit.. A tak jsme cestovali všude pohodlně a bez dotazů ve francouzštině, z níž jsem oba znali jen několik málo slov. (Při nejhorším bychom se tam ale mohli domluvit i němčinou, nebo angličtinou, kterou jsme jakž takž ovládali).
Pokračování
