Kdykoliv si vzpomenu na ten pochmurný srpnový den, sevře se mi srdce. Byla jsem tehdy doma s nemocnou dcerkou, která měla ošklivou angínu.
To srpnové ráno si docela přesně vybavuji. Za šera nás probudil hluk letadel a temné dunění nevěštící nic dobrého. Připomnělo mi to dny z konce 2. světové války, kdy jsme přikládali ucho k zemi a naslouchali jak se blíží fronta. Tehdy jsme toužebně očekávali příchod Rudé armády – osvoboditelky, dnes to ale bylo jiné...
Po odchodu manžela do práce jsem si pustila rádio... Z přijímače se nesly tragické tóny, Sbor Židů z Verdiho opery Nabucco. Čas od času byla hudba přerušována hlasatelem, který pohnutým hlasem oznamoval, že v noci překročila vojska Varšavské smlouvy hranice naší republiky. Vyzýval občany ke klidu, veškerý odpor by byl prý vzhledem k velké přesile Varšavských armád, marný.
Po rozednění jsem vyšla před dům a uviděla kolonu obrněných transportérů, která se valila po silnici od Vizovic ke Zlínu. Před křižovatkou je vítal široký bílý transparent natažený přes cestu - s nápisem azbukou „Idítě domoj!“ Na obrněncích, rachotících jeden za druhým, jako cínoví vojáčci sovětští soldati, mladíci sotva dvacetiletí … Samopaly na hrudi, pohled upřený před sebe... Málokterý z nich se odvážil pohlédnout dolů na chodník, na hloučky lidí se zaťatými pěstmi, v očích pohrdání - někde i slzy.. .Když se dcerka uzdravila a já znovu nastoupila do práce, moje sklíčená nálada se v kolektivu spolupracovníků poněkud rozptýlila.. Tehdy jsme byli všichni zajedno. Debatovali jsme, odsuzovali okupaci a přemýšleli, jak budeme násilí a nesvobodě čelit. Tehdy oblíbené rčení „kupujte si hřebeny, nastávají všivé časy,“ se bohužel brzy do puntíku vyplnilo...
Následující dny bylo město plné vojska, ale také transparentů. Směrovky na křižovatkách hlásaly namísto Vizovice, Kroměříž a pod. - města „ Moskva,“ „Leningrad,“ „Alma – Ata,“ „Kijev,“ ale také slova azbukou „naprávo,“ „nalévo,“ a „počemu?“ Portréty Alexandra Dubčeka, prezidenta generála Ludvíka Svobody a československé vlajky a praporky byly snad v každé výloze. S věže kostela sv Jakuba ve Zlíně visel dlouhý transparent s drsnou kresbou nemluvněte nabodnutého na ruském bajonetu...
Cesta z práce mě vedla kolem městské Knihovny F. Bartoše, kde sídlil štáb spřátelených armád. Tam se srocovali občané a diskutovali s vojenskými politruky. Také jsem se tam jednou zastavila a dala se s jedním z nich do řeči: „Počemů vy k nam prijéchali? ptám se. „Zděs kontrarevoljůcija,“ na to on. „Žádná kontrarevoljůcija, je tu klid, nevidíš?“ oponuji... On ale na to, že se prý mýlím... ",Znáješ ty, kto Lev Nikolájevič Tolstoj?“ pokračuji. “Da, éto bolšój rúskij pisátěl.“ „A důmaješ, što by on na to skazál, aby bolšój naród uchvatií naród máleňkij?“ Politruk se na chvíli zamyslil a pak kategoricky pronesl památnou větu: „Lev Nikolájevič Tolstoj nět revoljucioněr, on humanist.“ A bylo po diskusi... Symbolizovala následující dlouhá léta normalizace, kdy dogmata byla silnější než argumenty.
Pak spřátelená vojska odtáhla ze Zlína, ale v Československu zůstala... Sice oficiálně „dočasně“, neoficiálně však natrvalo... „Tvrdou realitu“, kterou těmito slovy charakterizoval Alexandr Dubček, vystřídala „konsolidace“ a pak „normalizace...“ Jednotu národa se podařilo rozbít. Prověřovalo se a kádrovalo, mnozí přiznali „pomýlenost“ a houfně se zařazovali po „směru větru.“ Kdo neschvaloval vstup vojsk Varšavské smlouvy byl odvolán z funkce, sesazen z vedoucího místa, mnohým nebylo dovoleno ani vykonávat svá povolání. Někteří se ochotně propůjčovali ke spolupráci, donášeli a zrazovali své přátele. Přestali jsme jeden druhému věřit. Události, které jsme prožili a viděli na vlastní oči, byly překrucovány, lež byla vydávána za pravdu. Většina z nás mlčela, protože msta mocných mohla postihnout i nevinné, naše děti. Stali se z nás pokrytci, kteří jinak hovořili na veřejnosti a jinak doma.
Jsme dnes lepší? Opravdu? Nechovali bychom se v podobné situaci naprosto stejně jako tenkrát, v roce 1968 - a po něm? I to mě dnes, po mnoha letech od těchto smutných dní bohužel napadá…
Mirka Pantlíková
