Kdykoliv si vzpomenu na ten pochmurný srpnový den sevře se mi srdce. Byla jsem tehdy doma s nemocnou dcerkou, která měla ošklivou angínu.
Kresba M.Pantlíková
To ráno si docela dobře pamatuji. Za šera nás probudil hluk letadel a temné dunění nevěštící nic dobrého. Připomnělo mi to, jak jsme za války přikládali ucho k zemi a naslouchali blížící se frontu. Tehdy jsme toužebně čekávali příchod Rudé armády – osvoboditelky. Teď to bylo jiné…
Když odešel manžel do práce pustila jsem si rádio. Z přijímače se ozývaly truchlivé tóny sboru Židů z Verdiho opery Nabuco. Čas od času byla hudba přerušována hlasatelem, který pohnutým hlasem oznamoval, že v noci překročila vojska varšavské smlouvy hranice naší republiky, a vyzýval občany ke klidu a rozvaze. Veškerý odpor by prý byl marný vzhledem k ohromné přesile spojeneckých armád.
Po rozednění jsem vyšla před dům a uviděla kolonu obrněných transportérů valících se po silnici od Vizovic ke Zlínu. Před křižovatkou je vítal veliký bílý transparent s azbukou „IDÍTĚ DOMÓJ."
Na obrněncích, rachotících jeden za druhým, jako cínoví vojáčci sovětští soldati, mladíčci sotva dvacetiletí. Samopaly na hrudi, pohledy upřené před sebe. Málokterý se odvážil pohledět dolů na chodník, na občany, kteří tam nevěřícně postávali - v očích pohrdání, někdy i slzy.
Když se dcerka uzdravila a já nastoupila do práce, moje sklíčená nálada se v kolektivu spolupracovníků poněkud zlepšila. Byli jsme všichni zajedno, okupaci jsme odsuzovali a přemýšleli, jako budeme násilí a nesvobodě čelit. Tehdy oblíbené rčení „kupujte hřebeny, nastávají všivé časy“ se bohužel později do puntíku vyplnilo.
Následující dny byl střed města plný vojska - a také transparentů. Směrovky na křižovatkách hlásaly „Směr Moskva,“ "Leningrad“, „Alma Ata," „Kyjev“, ale také azbukou „naprávo“, „nalévo,“ otázkou „Počemů?“- a podobně. Portréty Alexandra Dubčeka a Ludvíka Svobody s větou „jsme s vámi“ byly snad v každé výloze.
Cesta ze zaměstnání mě vedla kolem městské knihovny, kde sídlil štáb spřátelených armád. Srocovali se tam občané a diskutovali s vojenskými politruky. Jednou jsem se tam také zastavila a dala se s jedním z nich do řeči: „Počemú vy prijéchali?“ ptám se. „Potomů, čto zděs kontrarevoljůcija“ pravil. „Žádná kotrarevoljůcia, zděs klid, nevidíš?“ já na to. Oponoval, prý mýlím. „Znáješ, kto Lev Nikolájevič Tolstoj?“ pokračuji. „Znáju, éto bolšoj růskij pisátěl.“ odvětil. „A důmaješ, čto by on skazál, že bolšój naród uchvatíl naród máleňkij?“ Politruk se na chvíli zamyslil a pak pravil: „Lev Nikolájevič Tolstoj nět revolucioněr, on humanist“ - a bylo po debatě. Symbolizovala následující léta, kdy dogmata měla větší sílu než argumenty.
Pak vojska VS odtáhla z města, ale v ČSSR zůstala, sice dočasně - ale „na věky“ - jak se říkávalo. A co bylo dál všichni víme. Dubčekovu „tvrdou realitu“ vystřídala Husákova „konzolidace,“ pak „normalizace,“ jednotu národa se podařilo rozbít. Prověřovalo se, kádrovalo, mnozí přiznali pomýlenost, někteří se houfně zařazovali po „směru větru,“ jiní se rozhodli pro emigraci. Kdo neschvaloval vstup vojsk byl přeřazován na méně lukrativní zaměstnání. Zrazovalo se a donášelo, přestali jsme jeden druhému věřit… Až pád režimu - 17. listopad 1989, rozhodl - věci se začaly napravovat.
A co dnes, po 46 letech od smutných srpnových událostí? Na východ od nás vládne napětí, zbraně se dostávají znovu ke slovu, v klidu být rozhodně nemůžeme. Je to nutné? Neměly by se řešit problémy mezi Ruskem a Ukrajinou klidně, bez harašení zbraní? Kdo má zájem na násilí, na zabíjení vojáků a civilistů? Lidi - ale hlavně potentátové - mějte už konečně rozum…
(Omlouvám se za česko-ruskou hatmatilku).
