Ve zprávách pro blogery jsem se dočetla, že nás, pamětníky na invazi vojsk VS do ČSR v r. 1968, admini vyzývají, abychom napsali vzpomínky na tyto události, které se tak neblaze zapsaly do českých dějin.
Já jsem o tom svoji autentickou vzpomínku napsala již v roce 1991, a na blogu jsem ji zveřejnila v roce 2015. Po jejím přečtení jsem zjistila, že ani dnes, po 27 letech, na ní nemusím vůbec nic změnit.
21. srpen, den vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území, a vše, co se událo po něm, jsem i já, jako většina našich občanů, kteří o "pražském jaru" uvěřili v demokratizační proces ve společnosti, tuto dobu prožívala velmi silně, emotivně. Ke konci roku 1969, po hrubém potlačení srpnových demonstrací, již bylo všem jasné že je vše ztraceno. Někteří sice ještě odolával v odporu, ale jiní to vzdali, a ti co přiznali „pomýlenost,“ horem pádem převlékali kabáty. Namísto těch pro-demokratizačních oblékali vesele ty normalizační.
No jo, takoví jsme byli… (I když ne všichni). Někteří zklamaní a rozhořčení komunisté, kteří po srpnové invazi houfně zahazovali legitimace, se do strany zase začali kajícně vracet. Já jsme v žádné politické straně nikdy nebyla, takže jsem nemusila ani protestovat, ani se pak následně kát. Za moji prokázanou aktivitu v „srpnových dnech“ jsem byla pouze po „zásluze“ exemplárně potrestána, a to zbavením funkce vedoucí kulturní komise v ZV ROH. Oni mě, soudruzi, jako výtvarnici propagačního oddělení (za nějaké ty protirežimní letáky, nástěnky, československé vlaječky ve výlohách, ani za běhání s podpisovými archy petic, vlastně ani neměli jak potrestat... Vedoucí nějakého většího oddělení jsem nebyla, ani o žádné „místo na slunci“ jsem nikdy neusilovala. A ten štětec a barvičky mi vzít nemohli. Jenom nám v aranžérské dílně omotali tiskařský ofsetový stroj Rominor kravským kovovým řetězem a opatřili ho masivním visacím zámkem, aby se již podobné „nepřístojnosti,“ jako byly ty letáky a různé nápisy, nemohly opakovat. Já jsem ale z toho podniku stejně záhy odešla, tam, kde byla lépe využita moje kvalifikace průmyslové výtvarnice.
Ale tenkrát, za „pražského jara,“ ta velká naděje, že bude naše země svobodnější a demokratičtější, byla patrna nejen u nás, ale i ve světě. V červenci 1968 se nám s manželem podařilo vyjet za hranice, na deset dní do Paříže. A tam, z kdejakého novinového stánku, se na nás z hlavních stránek novin a časopisů usmíval se zdviženou pěstí Alexandr Dubček. A pod ním ve francouzštině velký titulek – DOBRÝ VOJÁK ALEXANDR DUBČEK... Bylo to tenkrát na konci července, těsně před srpnovou invazí "spřátelených armád." Tehdy jsme byli na něj, i na náš národ, který byl skutečně jednotný, opravdu hrdi…
Ale po 21. srpnu 1968 jsme se s manželem už zase po dlouhá léta na Západ bohužel nepodívali...
Vzpomínka na 21. srpen 1968
Kdykoliv si vzpomenu na ten pochmurný srpnový den, sevře se mi srdce. Byla jsem tehdy doma s nemocnou dcerkou, která měla ošklivou angínu.
To srpnové ráno si docela přesně vybavuji. Za šera nás probudil hluk letadel a temné dunění nevěštící nic dobrého. Připomnělo mi to dny z konce 2. světové války, kdy jsme přikládali ucho k zemi a naslouchali, jak se blíží fronta. Tehdy jsme toužebně očekávali příchod Rudé armády – osvoboditelky, dnes to ale bylo jiné...
Po odchodu manžela do práce, jsem si pustila rádio... Z přijímače se nesly tragické tóny, Sbor Židů z Verdiho opery Nabucco. Čas od času byla hudba přerušována hlasatelem, který pohnutým hlasem oznamoval, že v noci překročila vojska Varšavské smlouvy hranice naší republiky. Vyzýval občany ke klidu, veškerý odpor by byl prý vzhledem k velké přesile Varšavských armád, marný.
Po rozednění jsem vyšla před dům a uviděla kolonu obrněných transportérů, která se valila po silnici od Vizovic ke Zlínu. Před křižovatkou je vítal široký bílý transparent natažený přes cestu - s nápisem azbukou „Idítě domoj!“ Na obrněncích, rachotících jeden za druhým, jako cínoví vojáčci sovětští soldati, mladíci sotva dvacetiletí ... Samopaly na hrudi, pohled upřený před sebe. Málokterý z nich se odvážil pohlédnout dolů na chodník, na hloučky lidí se zaťatými pěstmi, v očích pohrdání - někde i slzy ...
Když se dcerka uzdravila a já nastoupila do práce, moje sklíčená nálada se v kolektivu spolupracovníků poněkud rozptýlila.. Tehdy jsme byli všichni zajedno. Debatovali jsme, odsuzovali okupaci a přemýšleli, jak budeme násilí a nesvobodě čelit. Tehdy oblíbené rčení „kupujte si hřebeny, nastávají všivé časy,“ se však brzy do puntíku vyplnily...
Následující dny bylo město plné vojska, ale také transparentů. Směrovky na křižovatkách hlásaly namísto Vizovice, Kroměříž a pod. - města „ Moskva“, „Leningrad“, „Alma – Ata“, „Kijev,“ ale také slova azbukou „naprávo,“ „nalévo,“ a „počemu?“ Portréty Alexandra Dubčeka, prezidenta generála Ludvíka Svobody a československé praporky, byly snad v každé výloze. Na věži kostela na náměstí ve Zlíně visel dlouhý transparent s drsnou kresbou nemluvněte nabodnutého na ruském bajonetu...
Cesta z práce mě vedla kolem městské knihovny, kde sídlil štáb spřátelených armád. Tam se srocovali občané a diskutovali s vojenskými politruky. Jednou jsem se tam zastavila a dala se s jedním z nich do řeči: „Proč jste k nám přijeli?“ ptám se rusky. „Zděs kontrarevoljůcija,“ na to on. „Žádná kontrarevoljůcija, je tu klid, nevidíš?“ Ale oponoval mi - prý se mýlím. „Znáješ, kto byl Lev Nikolájevič Tolstoj?“ pokračuji. “Da, éto balšój rúskij pisátěl.“ „A důmaješ, što by on byl pro, aby bolšoj naród uchvátil naród máleňkij?“ Politruk se na chvíli zachmuřil a pak pronesl památnou větu: „Lev Nikolájevič Tolstoj nět revoljucioněr, on humanist.“ A bylo po diskusi... Symbolizovala následující dlouhá léta normalizace, kdy dogmata byla silnější než argumenty.
Pak spřátelená vojska odtáhla ze Zlína, ale v Československu zůstala. Sice oficiálně „dočasně“, neoficiálně však natrvalo. „Tvrdou realitu“, kterou těmito slovy charakterizoval Alexandr Dubček, vystřídala „konsolidace“ a pak „normalizace.“ Jednotu národa se podařilo rozbít. Prověřovalo se a kádrovalo, mnozí přiznali „pomýlenost“ a houfně se zařazovali po „směru větru“. Kdo neschvaloval vstup vojsk Varšavské smlouvy byl odvolán z funkce, sesazen z vedoucího místa, mnohým nebylo dovoleno ani vykonávat svá povolání. Někteří se ochotně propůjčovali ke spolupráci, donášeli a zrazovali své přátele. Přestali jsme jeden druhému věřit. Události, které jsme prožili a viděli na vlastní oči, byly překrucovány, lež byla vydávána za pravdu. Většina z nás mlčela, protože msta mocných mohla postihnout nevinné, i naše děti. Stali se z nás pokrytci, kteří jinak hovořili na veřejnosti a jinak doma.
Jsme dnes lepší? Nechovali bychom se v podobné situaci naprosto stejně? I to mě dnes, po 33 letech, bohužel napadá...
Napsáno v srpnu 1991. M. Pantlíková
Zdroj: http://pantlikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473637
