Ne, nečekejte ode mne, že budu J. V. Stalina vychvalovat anebo hanět. Moje první vzpomínky na něj se datují k době poválečné -
k době, kdy jsme my, školní děti, chodily povinně na filmy inspirované před tím nedávno skončenou Druhou světovou válkou. Byly to vesměs sovětské filmy, české filmy s válečnou tématikou se tehdy ještě v kinech nevyskytovaly. A v těch ruských filmech, při útoku na „německé uchvatitele,“ sovětští vojáci vždy vyráželi s pokřikem „za Stálina, za ródinu!“ Filmy to byly velmi emotivní a drastické, bojovali a umírali v nich za svoji vlast nejen hrdinní sovětští vojáci, ale i civilisté. Na nás děti, které jsme si válku a frontu jak probíhala u nás v jihomoravské dědině N... ještě živě pamatovaly, to byly velmi silné zážitky. Vzpomínám si například na ruský film „Bylo jedno děvčátko“ - velmi dojemný, ale i drastický příběh z války, který jsem tenkrát obrečela...
Po válce, a zejména po Únoru 1948, jsme byli ve škole vedeni k tomu, abychom vzhlíželi s úctou jak k zemi našich osvoboditelů Sovětskému svazu, tak i k jeho politickým představitelům, zejména ke generálnímu tajemníkovi KSSS J. V. Stalinovi. Přiznám se vám, že já, která jsem od mládí neustále kreslila, jsem měla tehdy Stalinovými vousatými "portréty" počmáraný kdejaký piják...
Kdysi v šesté třídě nám dala paní učitelka A. B. z jazyka českého za úkol napsat slohový úkol s názvem Proč mají děti rády J. V. Stalina. Mne tehdy ten námět nezaujal ani „nenadchl,“ ale nakonec jsem ho za pomoci různých novinových článků přece jen nějak "slepila." Hůř ale dopadl spolužák Ludvík K…, ten do sešitu napsal jen tuto jedinou větu: „Soudruhu, co mám o tobě napsat, když nic nevím." Po odevzdání slohových prací nastal ve škole poprask. Nejdřív spolužáka Ludvu před celou třídou vyplísnila učitelka, pak popadla sešit a běžela s ním do ředitelny. Tam si Ludvíka zavolali a dali mu co proto. Prý ho vyslýchali kdo ho k tomu navedl... Nevím, jestli se to později projevilo i na jeho vysvědčení, ale pamatuji si, že z té ředitelny přišel tenkrát do třídy celý ubrečený…
Později, na brněnské umprumce, kam jsem odešla po ukončení devítiletky, se to již tak nebralo, pokud si vzpomínám, nikoho nám tam násilím nevnucovali… Učili jsme se povinně jazyk ruský, který byl námi hrubě znevažován, včetně naší ruštinářky, kterou jsme pro její úctu k ruské literatuře posměšně nazývali Arína Radiónovna.“ (Chůva A. S. Puškina). No jo, ta naše „Arína“ to s námi, adolescenty, neměla vůbec lehké…
Vzpomínám si i na konec stalinského kultu - po smrti J. V. Stalina, který zemřel 5. března 1953… To jsem tehdy bydlila s ostatními 150 studentkami brněnských středních škol ve studentském domově, v dívčím internátě na Lidické ulici. Tato stará budova, prý bývalý klášter, tam dosud stojí. V pokojích, které byly opatřeny kovovými postelemi, stolem a dvěma židlemi, nás bylo ubytováno osm. V rohu místnosti stála litinová kamna, ve kterých jsme si samy topily, a také jsme denně uklízely pokoj, což se denně kontrolovalo. Vzpomínám si, že tehdy, v den Stalinova úmrtí, jsem měla zrovna úklid - a personál internátu byl tak vyvedený z míry, že na tu pořádkovou kontrolu úplně zapomněl.
Také si vzpomínám, že po smrti J. V. Stalina byl vyhlášen státní smutek, který trval až do jeho pohřbu. Po tu dobu zněla ze všech rozhlasových amplionů ponurá smuteční hudba… A také mě překvapilo, že krátce poté co se vrátil náš tehdejší prezident Klement Gottwald ze Stalinova pohřbu v Moskvě, zemřel i on… A státní smutek byl vyhlášen nanovo... Připadalo mi to tenkrát hrozně zvláštní…
A netrvalo to dlouho – začaly se dít věci… V Moskvě odstranili nejbližší Stalinovy pomocníky (L. P. Beriju a další), a později, po nástupu N. S. Chruščova, nastal stalinskému kultu absolutní konec... Na světlo vyšla spousta omylů – i zločinů, které stalinský režim napáchal… A později vyšlo najevo i to, co se za období prezidenta Klementa Gottwalda, a jeho vlády, dělo u nás… To už je ale jiná kapitola, tu raději přenechám odborníkům - a historikům...
A na závěr ještě jedna malá vzpomínka. V roce 1987 jsme obdrželi s manželem odborářský poukaz na dovolenou k Černému moři, do Kobuletti v Adžarské republice, která je součásti Gruzie. V hlavním městě Gruzie, Tbilisi, jsme tehdy strávili celý den… Překvapilo mě, že jsme tam potkávali hodně mužů, kteří jakoby Stalinovi z oka vypadli - tak mu byli podobní. A také tam měli v kdejakém okně vystavený jeho obrázek nebo fotografii... Obyvatelé tohoto gruzínského města si svého "velkého syna Gruzie," J. V. Stalina- Džugašvili, i po 25 letech od odhalení stalinských procesů stále ještě vážili. A moc bych za to nedala, že je tomu tak dodnes…
