„Některý den je zkrátka blbec, a ať děláte, co děláte, všecko se nakonec v řit obrátí,“ říkával můj bývalý spolupracovník Bohouš. On byl aranžér a měl zkušenosti... „Tak si představ," povídal mi jednou, "co se mi nedávno stalo."
Věším tuhle ve výloze poutač - a najednou křách a bum, spodek výlohy se pode mnou propadl a já v ní najednou trčím zabořený až po pás jako tvrdý y… A lidi na ulici se mohou umlátit smíchy…“ Jo, není se čemu divit, říkala jsem si, spodek té výlohy byl z umakartu - a Bohouš tenkrát vážil nejmíň devadesát kilo...
***
Ale aktuálně - ani ten můj dnešní den za mnoho nestál… A to už od rána… Včera jsem šla spát o hodinu dřív, ale moje tělo, přivyklé usínat až po Událostech – komentářích, si nedalo poručit… Klidně se probudilo kolem čtvrté ráno - a ať jsem dělala co jsem dělala, nemohla jsem už znovu usnout. A to i když jsem v hlavě probrala kde co, od blížícího se srazu se spolužáky, až po to Babišovo nešťastné Čapí hnízdo. A co také tak časně ráno podnikat? Všichni jsou v limbu, i naše andulky, Adélka a Ferda... Sedla bych si k počítači, ale jejich klícka je hned vedle, probudila bych je. Po delší námaze se mi k ránu přece jen podařilo na chvíli zdřímnout.
A hned sen... Zdálo se mi, že k nám přišel nějaký cizí muž, chvíli se motal v kuchyni, pak si stoupl před kamna a najednou zkolaboval, sesunul se na zem. Nějaký další člověk, který tam byl přítomen, asi manžel, na mne zavolal, abych přivolala sanitku. Vzala jsem tedy mobil že ji přivolám, ale ne a ne si vzpomenout na číslo pohotovosti. Stále se mi do toho pletla nějaká trojka a předčíslí, o kterém jsem i ve snu věděla, že tam nepatří… Nakonec jsem se s hrůzou - že se ten mužský na zemi neprobere, probudila… Ale jen co jsem otevřela oči, hned jsem si na to dotyčné číslo (155) vzpomněla – a nejen na ně, ale i na všechna ta další pohotovostní čísla včetně té universální stodvanáctky... ( Ale jak to ale dopadlo s tím zkolabovaným pánem - nevím...)
Dopoledne jsem se rozhodla, že upeču švestkové koláče. Upekla jsem je - i když míně na "briketovo," ale jíst se podle mne daly... (I když manžel tvrdil opak). Nu což, žádné neštěstí, není jich mnoho, postupně je zkonzumuji sama, anebo je rozdrobím hrdličkám co nám sedají pod balkon.
Jo, a pak mi volala sestra, prý jestli nechci rajčata… Švagr jich prý zase přinesl plný kýbl… „Mám už zavařené kečupy" pravila, „leča i rajské omáčky.“ Holka zlatá, u nás je to stejné, také jich máme hodně, nevím co s nimi. Zítra už budou potřetí na oběd plněné papriky s rajskou, a v pozítří lečo.“
Naše babička říkávala: „Každý rok je něčeho moc, a něčeho zase málo. Když je toho málo, naříkáme, když je toho moc, stěžujeme si, že nevíme co s tím. No jo, jednomu se člověk nezavděčí…"
Ale vody bylo v létě opravdu málo, zvláště u nás na Moravě. Rezervoáry v naší v chatové kolonii byly prázdné, přílucký potok málem vyschl. Okurek jsme měli ale požehnaně - a rajčat máme také dost, ale musilo se pořád zalívat. Svatý Petr rozděloval vodu nerovnoměrně, v Čechách lilo, bouřky a vichřice vyvracely stromy, a u nás na Moravě ani kapka - země byla vyschlá na troud. Zdá se mi, že tento způsob léta je opravdu poněkud nešťastný, snad se aspoň to “babí léto“ vydaří.
