Je konec října. V pondělí byla koruna vysoké třešně před domem ještě zelená a dnes, pár dní poté, je úplně žlutá. Když se občas na zachmuřeném nebi objeví slunce, ozáří její listí dozlatova. Vítr, který je roznáší po okolí, vytváří dole pěkný barevný koberec. Podzimní barvy jsou inspirací pro malíře a fotografy, ale i oko vnímavého člověka na nich spočine se zalíbením.
Dnes ráno se na větvi staré jabloně před okny objevila první vrána - průzkumnice. Ty prý přilétají jako předvoj, aby po prozkoumání terénu podaly zprávu hejnu, co je následuje.
Poslední jablka z neotrhaných jabloní padají na zem a kutálejí se po šikmém chodníku mezi činžáky. Sousedka, která tam venčí svého jorkšíráka, láteří: „To je hrozné, nevím komu mám zavolat aby ty stromy ořezal.“ „A co vám vadí?“ ptám se. „No přece ty jabka, co musím pořád sbírat.“ „Tak je nesbírejte.“ „A to si mám zlomit nohu?“ „Snad to nebude tak zlé. Když si dáte pozor, nezlomíte si ji.“ „Vy jste hrozná,“ zlobí se, „zrovna jak naše babička.“ „Paní Liduško, kdybychom stále odstraňovali věci, které nám vadí, kam bychom došli? Podívejte se na ty stromy kolem, jsou ořezané jak tužky. Vám se to líbí? Není lepší jabka otrhat, anebo je občas posbírat - než zbytečně mrzačit stromy?“ Vaše venkovská babička má pravdu.“
Nedohodly jsme se. Sousedka se urazila a nasupeně odešla i se svým poštěkávajícím Mufíkem. Ach jo, to jsem tomu dala. Zase se mnou nebude týden mluvit… A to ten dnešní den tak hezky začínal.
