„Buď příjemný a milý ve tváři, vlídný a zdvořilý ve způsobech, přívětivý a pravdomluvný ústy, vroucí a upřímný srdcem. Miluj a tak milován budeš.“
I to je jeden ze známých citátů Jana Ámose Komenského, našeho „velkého Moravana,“ slavného "učitele národů.“ Narodil se 28. března 1592 v Nivnici u Uherského Brodu, zemřel 15. listopadu 1670 v holandském Amsterodamu, pochován je v původním valonském kostelíku v Naardenu. Vedle, ve Španělském domě, je jeho muzeum.
Všichni z nás, dospělých, jsme prošli školou. Někteří základní, jiní střední, odbornou, anebo školou vysokou, a naši pedagogové se různým způsobem podepsali nejen na našich vědomostech a znalostech, ale i na naší duši. A byli to buď´ učitelé dobří, anebo i méně dobří, tak, jak už to život přináší. Na některé z nich vzpomínáme s láskou a vděčností, na jiné bychom možná raději zapomněli, ale všichni si za čas a úsilí, které nám věnovali, zaslouží naši úctu.
Co se mne týká, stěžovat si nemohu. Na většinu z nich vzpomínám ráda. Například na svého prvního učitele na obecné škole pana řídícího Jiřího Kuču, kterého si vybavuji v černém klotovém plášti s ukazovátkem v ruce jak nás učí první písmenka a slabiky podle obrázků - tak i na přísného učitele Františka Šmýda, co nás na začátku každé hodiny matematiky trápil násobilkou a vzorečky, které prý musíme odřikat „jako když bičem mrská - i kdyby nás třeba o půl noci zbudil" - anebo na moudrého a otcovského pana profesora Karla Langra, „našeho starého,“ který nás na umprumce se zaujetím seznamoval se skvosty lidové architektury a umění, zejména v jeho milovaném kraji, na Valašsku.
Existovali samozřejmě učitelé, na které vzpomínám nerada. Například na učitele Josefa V…, který nás v době, kdy ještě ve školách existovaly tělesné tresty, za každou, byť i malou chybičku v pravopise, nepřiměřeně trestal rákoskou… (Ale díkybohu, ve zdraví jsme to přežili). Horší už bylo zlé slovo, nebo oprávněný pocit křivdy. Kdysi jsme například stáli ve zpěvu na stupínku a zpívali dvojhlasně nějakou lidovou píseň a jedna vedle mne stojící, o hlavu vyšší spolužačka, zpívala hrozně falešně. Najednou k nám z ničehož nic přiskočil učitel s houslemi - a smyčcem mě praštil po hlavě… Jo, a když zjistil že pochybil, ani se mi neomluvil... To mě fakt mrzelo - i když, na druhou stranu, byla to dobrá průprava pro život... I na křivdy by si měl člověk od mládí zvykat…
A další příběh, který jsem zažila při hlídání našeho asi čtyřletého vnuka. Šli jsme kdysi spolu ze samoobsluhy po chodníčku kolem pískoviště kde na lavičce seděla s kamarádkou jedna z jeho učitelek mateřské školy. Jakmile nás zahlédla, zavolala na něj, a ten, když ji uviděl, se horem pádem rozběhl po chodníčku dolů až mu bambule na čepici naskakovala… „Peťo, nevidíš že na tebe volá paní učitelka?“ kárala jsem ho. „Nemám ji rád,“ prohlásil, „když byla naše hodná paní učitelka nemocná a tato nás hlídala, za celý den se na nás ani jednou neusmála." Co jsem mu na to měla říct? Děti mají citlivou duši a křivda bolí…
Ale zanechme vzpomínek... Protože vím, že většina učitelů a učitelek jsou hodní, přívětiví a s dětmi to myslí co nejlépe - i když v dnešní době to s nimi, (ani s jejich rodiči) nemají vůbec lehké, přeji jim k dnešnímu jsvátku Dne učitelů jen to nejlepší…
