K napsání tohoto článku o úsměvných příhodách s našimi vnuky mě inspiroval článek blogerky Jitky Štanclové, ve kterém popisuje zážitky ze svého „babičkovského“ života.
Máme dvě děti, syna ad dceru. Syn se oženil brzy, ještě v době svých studií na VŠ, a záhy nás obšťastnil třemi vnuky. Babičkou jsem se tedy stala brzy, už ve svých čtyřiceti čtyřech letech. A to víte, jak to tenkrát bylo... Syn i snacha chodil do práce, kluci do mateřské a pak do základní školy. Občas jsme je s manželem hlídali, hlavně ale o víkendech a o dovolené, protože jsme byli také oba zaměstnáni. Někdy jsme je brali s sebou na různé výlety.
Nejvíc jsme si s manželem „užili“ při hlídání těch dvou nejstarších vnuků. Věkový rozdíl mezi nimi byl pouze jen jeden rok, vypadali jako dvojčata. Oba byli jako „živé stříbro“, stále plni zájmu, elánu a nadšení, nic jim neuniklo.
Kdysi jsme je vzali na výlet do nedalekého zámku Buchlovice, který se chlubí i krásnou zámeckou zahradou s exotickými stromy. Na prostranství před zámkem se kromě výletníků procházeli i pávi a pávice, vzbuzující pozornost dětí i dospělých. je tam i fontánka se zajímavou kašnou, ve které se prohánějí malé barevné rybky. Tenkrát jsme se tam potkali s našimi známými - a při tom vítání a povídání s nimi jsme ty naše dva čiperné předškoláky na chvíli pustili z očí. A najednou slyším: „Tome, dívej, už ji mám!“ Otočím se a co nevidím... Oba naši výlupci klečí u fontánky, obě roce ponořené až po lokte ve vodě, loví tam rybky... Ještě že si toho nevšimla ostraha zámku...
A další trapná příhoda. Jednou jsem s nimi jela trolejbusem do města a oni se jako vždy usadili na přední sedadlo, aby mohli pozorovat řidiče. Vjížděli jsme zrovna do zatáčky na náměstí, když starší z nich vykřikl: „ Pan řidič vjel do zatáčky na červenou!“ Cestující v trolejbuse zpozorněli, někteří vstávali ze sedadel, ale řidič se začal rozčilovat, prý jel správně, a že chlapec si vymýšlí. Starší vnuk Mira ale tvrdil že má pravdu, že tu červenou na semaforu viděl na vlastní oči, a mladší vnuk mu horlivě přisvědčoval. Já jsem ale raději mlčela, protože se jsem to neviděla, za jízdy trolejbusem po řidiči nekoukám.
A i když jsem vnuky hlídala častěji než manžel, který byl věčně na nějaké služební cestě, větší zájem než o mně měli o něj. Jen co se objevili ve dveřích, ptali se: „Babi, je doma děda? „Hoši, bohužel není, je na služební cestě“. A oni zklamaně „nevadí, babi“, „tebe máme taky rádi“... No jo, chlapi vždycky drží při sobě, dědu ani babiččiny buchty a dortíky nenahradí... .
Chodili s ním na chatu, a já jsem mu vždy říkávala aby byl na kluky opatrný, chata se teprve dokončovala, všude byl nepořádek. „Buď bez obav“, říkával - ale když se z chaty vrátili a ptala jsem se jich „tož co jste tam dělali?“ „Babi, dnes to bylo super, dělali jsme si ohníček - a děda nás učil sekyrkou štípat třísky, ale byla tupá“.
Těch příhod bylo mnoho, vzpomínám ještě na jeden. Kdysi měl manžel zase odjet na služební cestu a já jsem měla hlídat kluky. Řekl mi: „Nebuď na ně moc přísná, ale mého Favorita jim nepůjčuj. Mohli by s ním vyjet na silnici kde jezdí auta. A stejně je nepojízdný, má prázdné duše a pumpu (hustilku) jsem položil až nahoru na regál, tam ji neuvidí". Slíbila jsem mu to.
Ale jen co se kluci objevili ve dveřích, hned na mne: „Babičko, prosím tě, mohli bysme si půjčit ze sklepa dědečkovo kolo?“ „Kluci, to nepůjde, Favorit má prázdné pneumatiky, pumpa je v garáži a klíče od ní si vzal děda s sebou“. „Babi, a má někdo v tomto domě kolo?“ „To asi těžko, v domě je ještě pět rodin, samé svobodné nebo rozvedené ženské, a jen v jedné rodině je mužský. Je to ale esenbák - policajt, a je hrozně přísný a zlý, každý se ho bojí"...
Kluci se chvíli tiše radili, pak se vytratili z bytu - a za nedlouho se vrátili i s pumpou na kolo, a hned se sháněli po klíči od sklepa kde stál v koutě Favorit. „Kde jste vzali tu pumpu?“ ptám se přísně. „Babi, od toho pána nahoře" pravil jeden z vnuků. . Zazvonili jsme u dveří, on otevřel a já jsme mu řekli: „Pane policajt, půjčil byste nám pumpu na kolo?" "Babi, a on nám ji půjčil".
Ach jo, co jsem mela dělat? S těžkým srdcem jsem jim dala klíče od sklepa, oni si nahustili prázdné duše u bicyklu a pak se na něm (pod štanglí) vesele proháněli na chodníku mezi bloky. Jo, ale před tím mi museli slíbit, že na silnici kde jezdí auta s ním nepojedou.
***
Oba naši vnuci jsou ženatí, mají už vlastní sny. Ti jsou sice ještě malí, ale už s nimi začínají mít problémy, jaké jsme měli kdysi my s nimi. A když si u nás na ně někdy stěžují, my s manželem se jen tiše usmíváme...
