Domluvili jsme se u snídaně, „Rostislave, že bychom zase jednou po letech vyrazili na nějakou kratší dovolenou? Loni nám v tom zabránila epidemie covidu, pak nastaly rodinné problémy, až teď máme konečně možnost někam vyrazit".
„Já jsem pro, úrodu ze zahrádky mám již sklizenou, krom několika posledních keříků rajčat, dorůstajících dýní a patisonů tam už není zhola nic. Okurky, červená řepa a rajčatová leča jsou uložené v regálech ve sklepě. Nic nám nebrání v tom, abychom si někam vyjeli. Vymysli kam pojedeme a zařiď to, já nejsem proti.“
Přemýšlela jsem kde jsme ještě nebyli, až jsem přišla na to, že by to mohlo být Lašsko. Moravu máme projetou téměř ze všech stran, ale tam to příliš neznáme. Nakonec mi poradila i dcera. „Mami, zajeďte si někam k vodě, například k přehradě Olešná na Frýdeckomístecku. U přehrady je tam šikovný hotýlek Terasa, v něm byste se mohli ubytovat. My jsme tam byli a moc se nám tam líbilo“. „Jejda, to je dobrý nápad, poblíž je i vodní nádrž Baška, kam jezdí naši známí a pochvalují si to. A nedaleko se nachází i Hukvaldy, rodiště hudebního skladatele Leoše Janáčka, tam bychom se mohli také podívat“.
Vyhledala jsem si na internetu přehradu Olešnou i hotel Terasa a objednala ubytování. V měsíci srpnu tam měli bohužel již jen tři dny volné, a to od čtvrtku do soboty, od 18. do 20. srpna. Prima, nic se nemá přehánět, tři dny nám budou docela stačit.
Manžel byl s výběrem i s termínem naší dovolené spokojený. Zařídili jsme všechno potřebné a těšili jsme se jak vyrazíme na cestu. Podle předpovědi počasí mělo být po celé tři dny hezky, což nás potěšilo.
Ve čtvrtek osmnáctého srpna jsme naložili do auta zavazadla a vyrazili směrem na Vizovice, Vsetín, Valašské Meziříčí – a dál na severovýchod. Ráno bylo příjemné, ale k desáté hodině začalo slunce silně sálat - a kolem dvanácté hodiny již nemilosrdně pražilo. Kapota naší červené Felície byla tak rozpálená, že na ní nebylo možné udržet ruku. Zastavili jsme u přehrady Bystřička, kde jsme se kdysi dávno rekreovali s dětmi. Byli jsme tehdy ubytováni v chalupě u dvou starých manželů, kteří měli slepice, kocoura, psa vlčáka a strakatou krávu, kterou stará paní vodila každé ráno na pastvu, na louku před dům. Naše malá dcerka při slunění u přehrady dostala úpal, který jsme léčili aspirinem. A manžel, hrdina, při koupání v přehradě zachránil topicí se tmavovlasou dívku, která se mu ve vodě pověsila na krk (doslova). Byla tak korpulentní, že ho málem stáhla pod hladinu.... Naštěstí to tenkrát dobře dopadlo, dívku zachránil a já jsem se nestala vdovou. U přehrady Bystřičky jsme se dlouho nezdrželi, ale pořídila jsem si tam několik fotografií.
Naše další zajímavá zastávka patřila rodišti politika, historika a spisovatele Františka Palackého, Hodslavicím. Stála tam jeho socha v nadživotní velikosti i rodný domek. (Jeho stěžejní dílo, šestidílné Dějny národa českého, máme jako dědictví po dědečkovi, v knihovně). Zajímavá je v Hodslavicích i památný objekt, stavba dřevěného kostela ze 16. století (1551).
Pak jsme pokračovali v jízdě, která až po Nový Jičín probíhala v pohodě. Manžel ta místa trochu znal, a navíc - syn mu půjčil ten chytrý navigační přístroj GPS (lidově „gde p... su?“) a patřičně ho před vyškolil. Ach jo... Pokud jsme při jízdě instruktáž nepotřebovali zařízení fungovalo dobře, slečna navigovala a navigovala, ale problém nastal po průjezdu Novým Jičínem. Na těch různých „kruháčích“ a na jejich výjezdech, přestal jako naschvál fungovat. Poblíž Frýdku - Místku, kde se nachází přehrada Olešná, se přístroj zasekl, a slečna s naléhavým hlasem se odmlčela. Zaparkovali jsme na plácku před jakousi budovou, vystoupila jsem z auta a radila jsem se s kolemjdoucím mladíkem jak se dostat k přehradě. „Tož to jste si teda zajeli“, pravil, „to musíte zpátky na kruháč, pak na výjezd doleva, potom rovně, pak zase doprava - a pak už tu přehradu uvidíte“.
Vrátili jsme se na kruháč, pokračovali jsme v jízdě podle jeho rady, ale manžel asi i udělal nějakou chybu, žádná přehrada se neobjevovala. Začali jsme se spolu dohadovat – ale najednou vidím nalevo mezi stromy jakousi velkou vodu... Byla to přehrada Olešná - ale její dolní část... No nic - vrátili jsme se zpátky na stejné místo, a nakonec jsme se k ní přece jen dostali. Potom jsme ještě nějakou chvíli hledali ten hotel, ale i to se nám po delší době povedlo.
Kolem půl čtvrté odpoledne jsme se v hotelu ubytovali. Bylo to tam docela pěkné, i když zpočátku poněkud komplikované. Považte - čip a karta na otvírání dveří do budovy, karta na otvírání dveří do pokoje, karta na zapínání elektřiny, karta při pouštění televize... Holt je moderní dob - všechno dříve běžné je dnes na příkaz, za chvíli budeme očipováni i my, lidé.
Po všech peripetiích a cestování v úmorném vedru jsme byli tak „upachtovani“, že jsme se osprchovali - a já se těšila se, že si konečně odpočinem. Ovšem manžel po chvíli koukání z okna prohlásil, že se nudí, a že se půjde se projít na na přehradní hráz. Lákal mě abych šla s ním, já jsem to ale vzdala.
Ráno v pátek, které bylo chladnější než to předešlé, jsme projeli blízkou vesnici Baška a zastavili se u nevelké vodní nádrže stejného jména. Tam jsme navázali přátelský kontakt s kachnami. Krmili jsme je pečivem, které nám zbylo od snídaně. Pak jsme se s naší červenou Felicií vydali směrem k Ostravě. Chtěla jsem navštívit moje někdejší bydliště v Polance nad Odrou, kde jsem kdysi dávno chodila do školy. Zastavili jsme se u obecního úřadu, projeli vesnicí, ale ta se od mých dětských let tak změnila, že jsem ji málem nepoznala. Odtud jsme vyrazili o kousek dál, do Klimkovic, kde jsme byli kdysi se školou na výletě. Zaparkovali jsme na rozpáleném náměstí a hledali místo, kde bychom se trochu zchladili. Nakonec jsme zapadli do restaurace v podloubí, a objednali si kávu a každý půllitrovou sklenici borůvkové limonády s ledem, kterou si v restauraci sami vyráběli. Její konzumace i posezení ve stinné terase restaurace bylo velmi příjemné.
Cestou zpátky jsme vzhledem k nefungující navigaci zase trochu bloudili, ale když jsme se dostali na dálnici, bylo to OK. Nějakou dobu jsme jeli podle železniční trati a viděli velkou rychlostí projíždějící modré Pendolino. Příštího dne jsme se ze zpráv bohužel dověděli špatnou zprávu. Zrovna v těch místech, kde nás po vedlejší železniční trati míjelo - mezi Jistebníkem a Studénkou, srazilo člověka.
Cestou zpátky jsme ještě navštívili Hukvaldy, rodiště skladatele Leoše Janáčka. Bylo tam poměrně rušno, houpačky a stánky, jakoby tam byla nějaká slavnost nebo malá pouť. Chtěli jsme navštívit i památník Leoše Janáčka a i pověstnou "lišku Bystroušku, , ale nakonec jsme to vzdali. Bylo to daleko a do kopce, bylo hrozné vedro - a museli bychom tam pěšky. Byli jsme již opravdu velmi unaveni. Prošli jsme tedy náměstím, každý z nás snědl kornout zmrzliny a vydali se zpátky k autu.
Jen co jsme se v podvečer vrátili do hotelu, zatáhlo se nebe a začalo pršet. Otevřela jsem okno, aby se vzduch v pokoji ochladil. Večer jsme se podívali na zprávy a nějaký film. a šli spát. Krásně se nám spalo.
Ráno bylo večerním a nočním dešti docela chladné. Po snídani jsme ještě chvíli poseděli na hotelové terase, prošli jsme se kolem přehrady a po její hrázi - a pak, kolem jedenácté hodiny, jsme se vydali domů. Cesta byla příjemná, nic zvláštního nás již nepotkalo.
Naše letošní kratičká dovolená, vlastně třídenní výlet, i když byl pro nás vinou tropického vedra náročný, byl zajímavý, budu na něj ráda vzpomínat. I díky pořízeným fotografiím - a naší věrné kamarádce, stále opečovávané červené Felicii, která nás ani tentokrát nezklamala.
