Svatý Martin by měl podle starých pranostik přijet na bílém koni, tak jak to kdysi ve "Špalíčku lidových písní a říkadel" na svém obrázku perem nakreslil český malíř Mikoláš Aleš.
Svatý Martin letos na bílém koni nepřijede, přicválá asi na koni barevném, možná grošovaném, po zeleném trávníku a trochu promoklý - i když ještě s podzimním sluníčkem za zády. Moje pelargónie, na zimu uložené na schodišťovém okně, díky těm zesláblým slunečním paprskům ještě stále kvetou... Přeji jim to, ať si ještě chvilku užijí slunce aspoň za sklem, zima bude dlouhá, do jara je daleko...
Vzpomínám na dětství, na martinské hody u nás, v mé rodné jihomoravské dědině Násedlovicích. Martinské hody byly pro naši obec vždy svátkem největším - větším, než všechny ostatní svátky včetně Velikonoc a Vánoc. Byly celoročním shrnutím práce v hospodářství, na poli i ve vinohradě. Oslava toho, že úroda byla sklizena, brambory a řepa uloženy ve sklepě, turkyně (kukuřice) povázána a zavěšena pod střechou na hambalkách, posbírané trnky (švestky) kvasily v bečkách, víno "dozrávalo" v sudech. Hospodáři se těšili na jeho košt - a to nejen v malých koštovačkách, ale už slavnostně, v pohárcích.
O hodech bývaly chalupy vzorně uklizeny - zdi olíčeny bílým vápnem, jejich ultramarínově modré "podrovnávky" zářily novotou, dokonce i to cihlové roubení kolem chalup bylo znovu ponatíráno červenou hlinkou.
Každodenně krmené husy a kačeny byly už tak sádelnaté, že sotva popadaly dech... Dnešním ochráncům zvířat by ten jejich tehdejší způsob krmení kukuřicí (kovovými trychtýři) určitě dělal těžkou hlavu.
No jo, hody jsou hody - k nim patří pečená husa nebo kačena, zelí, knedlík, nudlová polévka z husího krku a ostatních drobů, v ní játrové knedlíčky a teňoučké domácí nudle, a na zapití svátečního oběda dobré pivčo, třeba Starobrno... K odpolední kávě božíhodové tvarohové koláčky a nějaké to domácí cukroví. A pak posezení s příbuznými nebo se sousedy u pohárku „svatomartinského vína.“
V neděli dopoledne bývaly bohoslužby jak v katolickém kostele, tak i v evanglické modlitebně, a po nich krojovaný průvod s muzikou. A k večeru taneční zábava, na kterou občany zvali krojovaní stárci se sklepmistrem už v sobotu před hody...
A ty děvčice a šohaji v násedlovickém kroji byli jako květ. Maminky se vždycky postaraly o to, aby všechny ty kroje, uložené po celý rok někde v kostnu, byly v pořádku, spodničky naškrobené, krejzly nakulmované a rukávce bílé jako padlý sníh - aby na ty jejich dcerky a šohajíky s kosárky za kloboučkem byla radost pohledět....
A tož tak - dobře se mi dnes vzpomíná... Ale aby nezůstalo jen u těch vzpomínek, koupila jsem si i já, jako každoročně, jeden kus pěkně vykrmené kačky, ráno na hodovou neděli ji dám do trouby, aby se mi do svátečního obědu pořádně propekla. A musím ji, jako naše maminka, při pečení stéle hlídat a podlévat, aby se mi nepřipálila, aby byla měkká, voňavá a šťavnatá, s parádně křupavou zlatavou kůžičkou. A dobré pivečko k tomu - to se už na sedmém schodku" ve sklepě (v chladničce) chladí také...
Tož na zdraví všem - ale hlavně těm, co udržují tam u nás, na jižní Moravě, naše dobré staré zvyky a tradice - a nezapomínají slavit svatomartinské hody. A i když musíme dnes vinou té nešťastné pandemie dodržovat všechna ta různá omezení a nařízení, vydržme - a udělejme si ty naše martinské hody takové jaké mají být - aspoň u nás doma...
A čí že sú ty hody? No přece naše!
