"S každým jitrem vadne květ a padá, s každým rokem míjí čas jenž je nám dán, kde se dneska oblak prachu zvedá, tam byl kdysi širý oceán... " (Tolik slova starého čínského básníka).
Když odejde léto a nastanou chladná, mlhavá listopadová rána, neubráním se smutku. Stromy, které se oděly v pestrobarevný šat, rychle ztrácejí svou zlatožlutou, temně zelenou i vinově rudou nádheru. Rozprostře se pod nimi barevný koberec z listí. Když se do něj a do posledního zbytku listí ve větvích opřou poslední paprsky babího léta, působí to s jasně modrou oblohou téměř pohádkově. Škoda, že to trvá tak krátce. Záhy přijdou metaři a vše uklidí. Vždyť celá ta nádhera se vlivem mlhy a nočních mrazíků náhle změní v nevábnou mazlavou hmotu ucpávající kanály a ztěžující provoz na komunikacích.
Tou dobou se ráda procházím městským tržištěm Pod kaštany. Přebírám se v hromadách žlutých, zelených a červených paprik, kulatých hlávek zelí, dotknu se hladkých cibulí, česneků, ocením velikost dýní, jablek, hrušek a ořechů. Vyberu si tu nejhezčí kytičku slaměnek, aby v zimě proteplila a zkrášlila náš domov.
A již jsou tu stánky plné kytic z chvojí a okrasných travin, věnců a věnečků, určených na hroby. Líbí se mi kořenáče s kyticemi drobných „kateřinek,“ ale i šlechtěné velké květy chryzantém. Ráda chodím na hřbitovy, zvláště na ty venkovské, kde pod omšelými pomníky odpočívají generace otců, matek, dědů, pradědů. Dojímají mě pomníčky dětí, kterých v minulých dobách tolik umíralo. Bezelstně na nás hledí z pomníčků jejich tvářičky - jako by se ptaly “proč?“
Při návštěvách našich starých rodičů chodívám často s babičkou na hřbitov. Projdeme se mezi hroby, posedíme pod starou lípou uprostřed hřbitova, je tam hezké místo k rozjímání. „Ano, tam leží se ženou jeden z největších sedláků na dědině. Býval kdysi starostou. Hrob je trochu zanedbaný, jeho potomci už možná nežijí, dávno se z vesnice odstěhovali. Starají se o něj cizí, co mají hrob vedle. Občas posekají trávu, položí kytičku. A tam je pochován obecní bubeník Rudolf. Co ten se nachodil po dědině a nabubnoval - býval poslem dobrých i špatných zpráv. A tu je hrob mého tatínka, vašeho dědečka. Chudák, zemřel mladý, brzy po tom, co se vrátil z první světové války. A pod ním, v oválku, ta ustaraná tvář v bílém šátku, je vaše babička. Co ta se, chudák, nastarala. Zůstaly jí na krku čtyři děti a hospodářství. Zemřela brzy, jen co se dočkala vnoučat. A tam leží vaše kmotřenka, tam sestřenice s manželem. Také odešli záhy. A tady, ten čerstvý hrob navršený kyticemi a věnci, je hrob mojí rovestnice. Byla to moje kamarádka, tu jsem měla nejradši - a už je tam také. Ztrácíme se jeden po druhém - musíme tam všichni. Takový je života běh..."
Pomalu, pomalu odcházíme a ohlédneme se. Hledíme na hroby ozdobené dušičkovými věnci, věnečky i kyticemi z chvojí, ale i kořenáči drobných kateřinek a vázami chladných, vznešených chryzantém. Tady, na hřbitůvku, v těch starých kamenných zítkách, se nachází ta největší, nejčistší pravda života, vzdálená balastu všedních dnů.
Pamatuj člověče - s každým jitrem vadne květ a padá, s každým rokem míjí čas, jenž je nám dán... Hleď, abys s ním naložil užitečně…
