Dnes je Velký pátek, jeden z největších křesťanských svátků, den utrpení Ježíš Krista. V ten den, jak praví Bible Kralická, vzal všechny hříchy na sebe a obětoval se za nás, hříšníky. To je čin v dnešní době naprosto neslýchaný...
Odříkání, pokora a obětování za druhé, to jsou pojmy, které se dnes nenosí.
Nahradila je spíš asertivita, agresivita, nevychovanost. Jen co si otevřete televizi, kterýkoliv kanál a začnete sledovat nějakou debatu našich politiků, demokraticky zvolených zástupců lidu, především z vlády a parlamentu, se ani jeden z nich veřejně nepřiznají že v něčem pochybili, způsobili státu škodu. Lžou, vymlouvají se, obviňují jeden druhého kdo může za to že se u nám nedaří, že máme problémy, státní kasa nemá na všechno potřebné co má stát občanům podle zákona zajišťovat. Koalice obviňuje opozici (minulou vládu) a opozice dnešní koalici. Všichni jen hovoří, hovoří, hovoří - a nic. Jalovými slovy se nic nespraví, chce to správné rozhodnutí a opravdové činy. Ale konec moralit, konečně se dostávám k tomu, co je uvedeno v titulku článku.
Letos nám začalo jaro dříve než obvykle. V minulých letech nám koncem března teprve začínal rozkvétat pod oknem zlatý déšť, letos již odkvétá. Příroda se probudila, ovocné stromy se obalují květy, včelky vylétají z úlů, ptáci zakládají hnízda, všechno kolem kvete. Květná neděle byla letos opravdu „květná“. Zemědělci vyjíždějí na pole, zahrádkáři na zahrádky, aby tam vykonali potřebné...
Tak i můj svědomitý a zodpovědný manžel, který se již nemohl dočkat chvíle, kdy bude moci vyrazit na chatu a zahrádku. Máme ji pár kilometrů od našeho bydliště, na okraji Zlína. Předminulý pátek navrhl, abychom zajeli do supermarketu UNI Hobby, prý si tam potřebuje koupit pytel nějakého hnojiva na záhonky. Nebyla jsem proti, tento supermarket navštěvuji ráda – a také si tam sama potřebuji něco koupit. Slovo dalo slovo, po deváté hodině jsme se tam naší červenou felícií rozjeli. Cestou jsme se ještě na chvíli zastavili u vnuka, vypili kávu, a pak jsme pokračovali dál.
Zaparkovali jsme na parkovišti před supermarketem, manžel vytáhl ze stanoviště oranžový přepravní vozík s přední plošinkou na objemnější zboží, a vjel s ním do supermarketu. Hned u vchodu zastavil a řekl: „Prosím tě, počkej tu chvíli, já si zatím odskočí naproti na WC“. A já: „Jo, a pak počkáš zase ty, také si tam zajdu“. On: „Víš co, zajdi si tam první, ja já potom...“ Já, jako poslušná manželka jsem souhlasila, obešla jsem oranžový vozík z levé strany, za drátěným košem jsem odbočila doprava – a pak se to stalo... Zakopla jsem, o tu jeho kovovou plošinu, přeletěla přes ni a skončila ležet na zemi. Upadla jsem na pravý bok, celou váhou svého těla jsem dopadla na pravou ruku...Chtěla jsem vstát, ale nešlo to, ruka i pravé rameno mě hrozně bolelo. Šokovaný manžel přiskočil, chtěl mi pomoci vstát, ale podařilo se mu to až za pomoci jednoho hodného pána, který zrovna vkročil do vchodu supermarketu. Pak mě manžel odvedl k auto, zajel s vozíkem pro pytel toho hnojiva, a jeli jsme domů. Od UNI Hobby to není k nám daleko, ale jeli jsme pomalu, protože jako naschvál na nedaleké křižovatce se stala dopravní nehoda, srazila se tam tři auta.
Konečně jsme přijeli domů. Vzala jsem si ibalgin, na naraženou ruku i rameno rameno, jsem si přikládala ledové obklady, ale nepomáhalo to. Pak se u nás zastavil syn a odvezl mě na pohotovost. Zrentgenovali mi to a zjistili, že je klob v rameni vykloubený. Položili mně na lehátko, pak se o mne zdravotní personál chvíli přetahoval - tahali mě za pravou ruku, až se konečně na potřetí kloub dostal na správné místo. To byla úleva!. Pak mě „okšírovali“ do jakési ortézy, které mi připadala jako svěrací kazajka, a poslali mě domů. Prý mám přijít za deset dní na kontrolu. Před třemi dny po kontrole rameno je prý v pořádku, ale musí se ještě zahojit. To znamená mít na sobě ortézu ještě dalších deset dní. Ach jo, nevadilo by mi to, kdyby nebylo před svátky a tolik práce... Naštěstí manžel pomáhá.
Předevčírem jsme se spolu u snídaně přeli – kdo za ten můj úraz může. Manžel tvrdil že já, prý jsem si měla dávat pozor na ty lyžiny u vozíku, já zase že on, neměl mě kamsi posílat když jsem na něj chtěla počkat. A tak jsme se spolu dohadovali a přeli, ani jeden z nás nechtěl ustoupit... Pak jsem si najednou vzpomněla, že zítra bude dvacátého osmého března, a to je výroční den naší svatby. Začali jsme počítat, a zjistili jsme, že jsme spolu již 65 roků. Tož doba... A my se tu přeme o prkotiny...
A pak jsme ještě zavzpomínali na ten den našeho sňatku. Tehdy bylo také před Velikonocemi, slunce svítilo, já jsem měla na sobě svatební kostým barvy holubičí šedi, manžel nové tmavomodré kvádro, bílou košili a stříbrošedou kravatu. (Ta ještě stále visí ve skříni v ložnici). A také jsem měla nové bílé lodičky, které mě ukrutně tlačily. Však se mi ve fotoateliéru místního fotografa Husičky udělalo nevolno, a musela jsem vyjít na chvilku na vzduch. A to zrovna zvonili na věži zlínského kostela sv. Jakuba poledne.
Manžel mi tenkrát koupil krásnou svatební kytici orchidejí, ale ony při tom dlouhém čekání u fotografa povadly – a i na svatebním snímku smutně kloní své bílé květinové hlavičky. Ach jo, jak je to již dávno...
***
Po obědě odešel manžel na zahrádku a já jsem upekla malý jubilejní dortík. Příští den před snídaní mě mile překvapil. Přivstal si a donesl mi z Lidlu kytici červených růžiček. K večeru jsme to naše výročí s přípitkem oslavili, a slíbili si, že se už nebudeme hádat - a když už – tak jenom trochu. Sliby se slibují, a ... Už mě i ta ruka přestala bolet.
Přeji vám krásné a veselé velikonoční svátky!
