Přiznám se, že k napsání tohoto článku mě inspiroval článek blogerky Jany Slaninové, její životní a pracovní peripetie týkající se její přípravy na zaměstnání a posléze i jejího praktického uplatnění v životě..
Já měla vlastně v životě štěstí. Od mládí jsem stále kreslila a malovala - vzpomínám si, že jako dítě jsem si vystřihovala obrázky z novin a časopisů a nalepovala si je do sešitu. Tenkrát to byly hlavně kresby našich českých malířů Mikoláše Alše a Josefa Mánesa. Po ukončení základní devítileté školy jsem se na brněnskou uměleckoprůmyslovou školu dostala hned po úspěšných talentových zkouškách.
Po maturitě bych ráda pokračovala ve studiu na vysoké Umprum, ale dostat se tam bylo naprosto beznadějné. V republice byly tehdy pouze tři vysoké školy tohoto zaměření - v Praze, Brně a Bratislavě, ročně se tam přijímal jen omezený počet žáků - a přednost měly děti těch "privilegovaných," anebo děti našich známých umělců. Možná bych se tam dostala až po letech, po několika opakovaných přijímacích zkouškách - to by bylo moc nadlouho, a proto jsem se o to (i na radu učitelů) ani nepokusila - a nastoupila do zaměstnání. Nejdřív to bylo na umístěnku do zlínského Domu pionýrů a mládeže jako vedoucí kroužků výtvarné výchovy. Tato práce s dětmi mě bavila, ale prostředí tam bylo silně zpolitizováno, což mě otravovalo... A pak, tato činnost mi neskýtala žádnou perspektivu vývoje - leda si udělat pedagogickou nadstavbu a pokračovat jako učitelka - a to mě vůbec nelákalo. Našla jsem si tedy jinou práci, pak jsem se v jednadvaceti vdala a záhy se mi narodily dvě děti.
Po ukončení krátké mateřské dovolené jsem pokračovala jako grafička v Krátkém filmu Praha, studia Zlín (Gottwaldov - Kudlov). Tam jsem pracovala přes dva roky, líbilo se mi tam, ale tuto práci jsem musila bohužel opustit. Manžel započal řádné studium na VUT v Bratislavě a já jako živitelka rodiny jsem byla nucena najít si práci ve městě, abych mohla vodit děti do jeslí, a později školky. V jednom větším zlínském propagačním podniku jsem si našla práci návrhářky reklamních poutačů, a po jeho reorganizaci jsem dokonce po nějaký čas pracovala jako aranžérka a návrhářka potravinářských výloh. Nevadilo mi to, naučila jsem se dalšímu řemeslu - a mezi aranžéry byla legrace... Vyhrávali jsme různé soutěže - bylo to tam v mladém kolektivu docela prima.
Pak jsem měla konečně štěstí, po jakémsi konkurzu jsem získala místo designerky, průmyslové návrhářky, ve velkém průmyslovém závodě, v podniku na zpracování plastů. A moje činnost? Finální úprava výrobků - potisky válcovaných materiálů, (folií PVC) a podlahovin, nafukovacích hraček a obalovin - tašek. Pracovala jsem tam po dobu 17 let, až do odchodu do důchodu (tehdy v 55 letech). Pak jsem ještě deset let podnikala samostatně doma, jako OSVČ - obor užitá grafika.
Po dobu mého tzv. produktivního života jsem vystřídala několik podniků, ale nikdy jsem toho nelitovala. Bylo to stále v oboru, a vždy jsem se tam naučila i něco navíc. Měla jsem štěstí, pro mne byla moje práce vždycky koníčkem a zálibou.
A kreslím i teď, stále mě to baví, stále se mám co učit. Dnes, kdy jsem již doma, mě kupodivu kromě toho kreslení baví i jiné práce, které mě dřív spíš nudily. Dokonce i pečení a vaření… Mám teď víc času, zkouším různé recepty z internetu a podobně. A naše rodina, která se utěšeně rozrůstá, to vítá. Víte, ono někdy ani nezáleží jakou práci děláte, ale na tom, jestli v té práci najdete skutečné zalíbení.
