Když hustě chumelilo

Když po Vánocích  začal padat  sníh, těšily jsme se na stavění sněhuláků, na klouzačku, na koulovačku, na všechny ty zimní dětské radovánky.  Ráda na to vzpomínám - jen jedna moje „sněhová“ vzpomínka je jiná.  

Bydlili jsme vesnici Násedlovicích  na Kyjovsku v menším domku na konci dědiny. Měli jsme  malé hospodářství, maminka se  starala o domácnost, otec jezdil týden co týden za prací  až do vzdálené Moravské Ostravy. Každou neděli ve čtyři hodiny odpoledne odjížděl červeným motoráčkem z  malého nádražíčka Uhřice u Kyjova,  a domů se vracel příští  sobotu kolem šesté hodiny večer. Od nás do Ostravy to byla dlouhá cesta vlakovými spoji s trojím přestupováním. To nádražíčko patřilo do katastru vedlejší obce, takže mělo jiný název  než té naší, a bylo od ní vzdálené asi dva kilometry. Na návrat tatínka jsme v sobotní večer s mojí o dva roky mladší pětiletou sestřičkou  pravidelně čekávaly nahoře u kostela, a těšívaly jsme se  co nám z toho velkého města Ostravy přiveze. Byly to většinou jen drobnosti, někdy  nějaké menší hračky, jindy jen sáček bonbonů. Čekávaly jsme tam na něj ale jen na jaře nebo v letě, jakmile se začaly krátit dny, a  kolem šesté hodiny večer se začínalo stmívat, maminka nám to již nedovolila, vyhlížely jsme ho doma v chalupě. 

Vzpomínám si na jeden zimní sobotní večer kdy jsme na něj doma netrpělivě čekaly a on se stále nevracel. Bylo  to krátce po Vánocích, venku  hustě chumelilo a cesty v dědině byly sněhem tak zaváté, že nebyly vidět ani příkopy.  Kdyby maminka každou chvíli neodmetala sníh se schodků v žůdru,  vítr  by nám sněhem zavál  i  dveře do chalupy.

Čekaly jsme na něj, čas ubíhal, kuchyňské hodiny  ukazovaly sedm - osm hodin, schylovalo se k deváté, a tatínek nikde. Maminka mu v troubě našich modrých kachlových kamen ohřívala večeři, ale on stále nepřicházel...   Venku již byla  úplná tma, stále hustě chumelilo - a on se nevracel.  Vyhlížely jsme ho z okna, občas jsme vyšly i před dům, ale venku nikde nikdo, jen tma, vítr, chumelenice a sníh.

Začaly jsme se strachovat, že se mu stalo něco zlého. Válka ještě neskončila, průmyslové město Moravská Ostrava bylo často bombardováno, bydlit tam nebylo bezpečné. Nejdřív jsme začaly poplakávat my dvě se sestrou, maminka nás chlácholila,  ale já jsem viděla, že ani ona na tom není nejlíp.  (A zjistit se nic    nedalo, telefon jsme neměli, ten byl v obci jen jeden, v místní hospodě U Tenorů). . 

Čas ubíhal, už jsme  si málem zoufaly, až najednou – bylo již  po deváté, někdo zabušil na dveře... Utíkaly jsme rychle otevřít – a sláva, za nimi stál stál  náš tatínek - zachumelený, celý bílý jako sněhulák, s  kufříkem na rameni. To bylo radosti... Prý napadlo tolik sněhu a trať byla tak zavátá, že motorák z Čejče  do Ždánic nemohl projet - a  on musel vydat  v té chumelenici 11 kilometrů  pěšky. Jinak by se domů vůbec nedostal. To bylo radosti...

Na ten jeho návrat, na ten šťastný zimní večer,  nikdy nezapomenu....