Když po Vánocích začal padat sníh, těšily jsme se na stavění sněhuláků, na klouzačku, na koulovačku, na všechny ty zimní dětské radovánky. Ráda na to vzpomínám - jen jedna moje „sněhová“ vzpomínka je jiná.
Bydlili jsme vesnici Násedlovicích na Kyjovsku v menším domku na konci dědiny. Měli jsme malé hospodářství, maminka se starala o domácnost, otec jezdil týden co týden za prací až do vzdálené Moravské Ostravy. Každou neděli ve čtyři hodiny odpoledne odjížděl červeným motoráčkem z malého nádražíčka Uhřice u Kyjova, a domů se vracel příští sobotu kolem šesté hodiny večer. Od nás do Ostravy to byla dlouhá cesta vlakovými spoji s trojím přestupováním. To nádražíčko patřilo do katastru vedlejší obce, takže mělo jiný název než té naší, a bylo od ní vzdálené asi dva kilometry. Na návrat tatínka jsme v sobotní večer s mojí o dva roky mladší pětiletou sestřičkou pravidelně čekávaly nahoře u kostela, a těšívaly jsme se co nám z toho velkého města Ostravy přiveze. Byly to většinou jen drobnosti, někdy nějaké menší hračky, jindy jen sáček bonbonů. Čekávaly jsme tam na něj ale jen na jaře nebo v letě, jakmile se začaly krátit dny, a kolem šesté hodiny večer se začínalo stmívat, maminka nám to již nedovolila, vyhlížely jsme ho doma v chalupě.
Vzpomínám si na jeden zimní sobotní večer kdy jsme na něj doma netrpělivě čekaly a on se stále nevracel. Bylo to krátce po Vánocích, venku hustě chumelilo a cesty v dědině byly sněhem tak zaváté, že nebyly vidět ani příkopy. Kdyby maminka každou chvíli neodmetala sníh se schodků v žůdru, vítr by nám sněhem zavál i dveře do chalupy.
Čekaly jsme na něj, čas ubíhal, kuchyňské hodiny ukazovaly sedm - osm hodin, schylovalo se k deváté, a tatínek nikde. Maminka mu v troubě našich modrých kachlových kamen ohřívala večeři, ale on stále nepřicházel... Venku již byla úplná tma, stále hustě chumelilo - a on se nevracel. Vyhlížely jsme ho z okna, občas jsme vyšly i před dům, ale venku nikde nikdo, jen tma, vítr, chumelenice a sníh.
Začaly jsme se strachovat, že se mu stalo něco zlého. Válka ještě neskončila, průmyslové město Moravská Ostrava bylo často bombardováno, bydlit tam nebylo bezpečné. Nejdřív jsme začaly poplakávat my dvě se sestrou, maminka nás chlácholila, ale já jsem viděla, že ani ona na tom není nejlíp. (A zjistit se nic nedalo, telefon jsme neměli, ten byl v obci jen jeden, v místní hospodě U Tenorů). .
Čas ubíhal, už jsme si málem zoufaly, až najednou – bylo již po deváté, někdo zabušil na dveře... Utíkaly jsme rychle otevřít – a sláva, za nimi stál stál náš tatínek - zachumelený, celý bílý jako sněhulák, s kufříkem na rameni. To bylo radosti... Prý napadlo tolik sněhu a trať byla tak zavátá, že motorák z Čejče do Ždánic nemohl projet - a on musel vydat v té chumelenici 11 kilometrů pěšky. Jinak by se domů vůbec nedostal. To bylo radosti...
Na ten jeho návrat, na ten šťastný zimní večer, nikdy nezapomenu....
