Pohádka pro dospělé. Žili, byli bába s dědkem na okraji velkého města. A byl zrovna v čas předvolební, kdy je kdekdo v televizi, v rozhlase a na billboardech nabádal koho mají volit, komu mají přidělit své vzácné voličské hlasy.
Babička sice hartusila, že chození po lese pro její staré nohy už není, ale dědeček ji přesvědčil, že to prý pohodlně zvládne. A tak se toho sobotního volebního rána vydali s košíkem do nedalekého lesa.
Šli a šli, až přišli na lesní pěšinu, která se rozdvojovala do dvou stran. I začali se přít, kterou z nich se vydat. Babička chtěla nalevo a děda zase napravo. Přeli se, přeli, až se nakonec dohodli, že každý půjde cestou která se mu víc zamlouvá, a až je houbaření přestane bavit, sejdou se spolu na této pěšině u starého vykotlaného dubového pařezu.
A tak se každý z nich vydal tou svojí vyvolenou stranou. Chodili po lese, šlapali po jehličí, prodírali se houštinami, ale málokde zahlédli, co by se klouzkům, babkám, kozákům, natož pravákům aspoň trochu podobalo. Až na nějakou tu bedli, která na ně už zdaleka mávala svým šaramantním kropenatým kloboučkem. Zato různých závojenek olovnatých, satanů, muchomůrek - a dokonce i těch zelených, mazaně se tvářících jako žampiony lesní, bylo všude neurékom. Je to ale neoklamalo, na takové výkuky si dávali velice dobrý pozor.
A když už bloumali lesem dobrou hodinu a několik těch klouzků, suchohřibů, žampionů, václavek a bedel přece jen našli, rozhodli se, že se vrátí na lesní cestu ke starému vykotlanému pařezu, kde se měli sejít. První k němu přišla babička, zvědava, jestli tam už na ni dědeček náhodou nečeká. Nečekal… A tak se ho vydala hledat do lesa na pravou stranu od lesní pěšiny. Ale po chvíli to také napadlo dědu, a když nenašel u pařezu babičku, vydal se jí hledat na tu její stranu, nalevo od pěšiny - ale ani on ji tam nenašel...
A tak se každý z nich vydal hledat toho druhého - jednou nalevo, pak zase napravo, ale pokaždé zrovna tam, kde se ten druhý z nich zrovna nenacházel. „Haló, dědo, kde jsi?“ volala babička, ale děda se jí neozýval. On byl totiž, jak už to v tom věku bývá, poněkud nedoslýchavý a naslouchadlo si jako naschvál zapomněl doma v kuchyni na stole. Nebyl ale hloupý, také se snažil... Aby na sebe upozornil, bouchal klacíkem v pravidelných intervalech o kmeny jehličnanů, ale nebylo to nic platné... Nedůvtipná babička si myslila, že "je to jen větříček," který se prohání mezi stromy.
Trvalo to dlouho, ale nakonec se, celí utrmácení, na kraji lesa u starého pařezu přece jen sešli. Trochu se na sebe zlobili - sváděli to jeden na druhého, ale nakonec sesypali nasbírané houby do košíku a spokojeně se vydali domů. Na usmířenou si pak z těch nalezených klouzků, babek a kozáků připravili k večeři chutnou praženici. Těch několik několik zbylých bedel a václavek si nechali v chladičce na pozítří.
A to je konec pohádky o babičce, dědečkovi a o houbách, která končí hádankou: Víte, proč to těm dvěma starouškům tak dlouho trvalo než se u starého pařezu našli?
( No přece proto, že si doma zapomněli mobily...)
***
A mezitím si jejich spoluobčané, kteří se u volebních uren také rozdělili napravo - a nalevo, zvolili ty, které si jejich srdce žádalo. Jestli z toho bude chutná praženice, to se časem uvidí...
X+
