Jak jsme vyháněli sršně

 Je horké léto, dozrává ovoce, z kterého se vaří sladké džemy a marmelády - to je ráj pro vosy, a někdy i pro větší a agresivnější odrůdu této létající  bodavé havěti, sršně.     

S vosami bývaly potíže hlavně u nás na vesnici když maminka vařila z přezrálého ovoce džemy, anebo je dávala  do  buchet a koblihů. Lákalo je všechno sladké, slétaly se do kuchyně jako divé.                                                                                                    

Se sršni to bylo ale podstatně horší. Ti se u nás objevili  nejdřív při stavbě chaty. Manžel tam před zahájením stavby postavil menší dřevěnou boudu, jakousi kůlnu  na nářadí, a sršni se do ní  nastěhovali. Prozradil je  šramot a bzučení, což  neušlo pozornosti našich malých vnuků, kteří je začali  provokovat. Vždycky přiběhli k boudě, silně zabušili  na její dřevěnou stěnu a utekli. Rozčilení sršni vyletěli škvírami  mezi prkny ven a pronásledovali je. Kluci pobíhali kolem chaty jako splašení...  Ale jen co sršni  vletěli zpátky do boudy, zabušili na ni zas. A  to se stále opakovalo, až jim manžel tuto nebezpečnou zábavu zatrhl.  Naštěstí nedostali od nich ani jeden bodanec. 

Když později boudu zlikvidoval, těšili jsme se, že bude od sršňů pokoj, ale zmýlili jsme se. Přesídlili jen na jiné místo, ale to jsme zjistili až později...  

Naše  chata stojí ve svahu. Není velká, ale má jako všechny okolní chaty v osadě Kosov špičatou střechu. V horních část chaty je podkroví, ale úplně v té nejhornější část střechy je prázdná, a je oddělena od podkroví dřevěným stropem.  A tam se ti nepříjemní bodavci  nastěhovali.

Když byla  chata dokončena  natřel manžel její dřevěný  štít tmavým luxolem. Kdysi po ránu ale zjistil, že prkna nahoře ve  štítu jsou rozštípána, jakoby se tam někdo dobýval. Vzal si tedy skládací žebřík, vylezl tam a prkna vyměnil,  ale netrvalo to dlouho, byla rozštípána zas. A  to se několikrát opakovalo - až jsem  konečně zjistila, kdo je původce toho vandalismu. 

Seděla jsem  tam kdysi k večeru  na lavičce  - a  co vidím? K chatě přiletěl větší žlutozelený  pták a  začal  zobanem klovat do  jejího štítu  až třísky lítaly.  Podle Atlasu ptáků jsem pak doma zjistila, že  to byl pták z rodu "šplhavců", žluna zelená, která se živí hmyzem, larvami brouků a mravenců. (To  byla asi ta, co v knize Broučci pronásledovala chudáčka kmotříčka, ukrytého ve skulině starého stromu).

Přemýšleli jsme  co tam asi ten pták tak usilovně hledá. Pak nás napadlo, že tam budou asi ti přesídlení sršni z dřevěné boudy. Nahoře pod střechou mají klid a teplo, nikdo na ně nemůže, vylétat mohou škvírami mezi prkny nebo střechou,  možná je jich tam celý roj.

No jo, ti „přestěhovalci“ sršni by nám nevadili, ale ten věčně poničený štít od ptačích zobáků ano... Pak přišel muž s nápadem, abych vystřihla  z černého papíru siluety velkých ptáků a nelepila je na štítová okna. Provedla jsem to, ale  žlunu to neodradilo, ozobávala  prkna  dál. 

Byli jsme z toho opravdu nešťastní -  až nám poradil jeden strejda z blízké dědiny. "Chcete se zbavit dotěrných ptáků? Proč si asi myslíte, že jsou ve štítech starých valašských dřevěnic  různé otvory ve tvaru srdíček a jiných tvarů?  To není pro parádu, ale na obrana  proti ptákům. Vyřežte do štítu chaty nějaký otvor a budete mít  po starosti". Manžel ho poslechl, vzal pilku, vyřezal v horní část štítu chaty otvor a od té doby je klid. Žluny asi ty sršně vyhnaly, nebo vyzobaly - a naše trápení skončilo. 

***

A ponaučení? Netrapte se s problémy s kterými  si nevíte rady - ale dejte na rady starších a zkušenějších. Všechno se nakonec zase v radost obrátí... :-)