V době minulé, předlistopadové, se dbalo z moci úřední, aby na každém pracovišti proběhla důstojná oslava Mezinárodního dne žen.
Jak to někdy dopadlo, to vám nemusím ani povídat - zvláště když po nutných oficialitách následovala společenská zábava s popíjením alkoholických nápojů, se zpěvem a tancem.
Týkalo se to zejména menších podniků, ve kterých bývaly vztahy k pracovníkům, ale i mezi pracovníky, bližší než dnes, familiárnější. Mohla bych povídat… Někdy se oslava MDŽ ve společenské místnosti podniku protáhla až dlouho do noci - a končila různě, někdy i dramaticky… Vyřizováním si skrytých rozporů mezi spolupracovníky, nebo i doma - mezi žárlivými manželi, když se jim doneslo, že se jejich protějšky na oslavě MDŽ nechovaly podle jejich představ… S tím se ale na štěstí počítalo - a po několika dnech se situace zase uklidnila, vrátila do normálu…
Ve velké fabrice, kde jsem pracovala později, to bývalo skromnější. Před oslavou MDŽ dohodlo se podnikové vedení spolu se závodním výborem ROH na zakoupení určitého počtu kytek většinou karafiátů, a bonboniér, v lepším případě i balíčků utěrek nebo ručníků. Vždyť si to prý naše ženy, něžnější část našich pracovních kolektivů, za svou práci opravdu zaslouží...
Na mém tehdejším pracovišti, oddělení TO, probíhala oslava svátku žen vždy podle obvyklého rituálu. Dne 8. března, úderem osmé hodiny, bylo svoláno veškeré ženské osazenstvo do kanceláře vedoucího technického odboru. Ten k nám, příslušnicím slabšího pohlaví, pronesl oslavnou řeč spojenou s uznáním naší obětavé práce a se zdůrazněním naší neoficiální funkce - okrasného ženského prvku na pracovištích. Poté nám potřásl pravicemi a každou z nás obdaroval jedním karafiátem a bonboniérou, případně nějakou tou užitečnou textilií do domácnosti. Dlužno podotknout, že vystoupení našeho šéfa odboru, soudruha RNDr. V.R. mělo vždy odpovídající úroveň, poněvadž on byl v podstatě člověk zdvořilý a jeho chování k ženám bylo ohleduplné - ba přímo galantní… Sám, dlouholetý vdovec, vypěstoval si ke všem ženám jakýsi obdivný platonický vztah, zřejmý i z toho, že některé z nás vyznamenával i v běžné pracovní komunikací oslovením „drahá“… Za povšimnuti ovšem stojí, že zejména k těm z nás, jejichž objem horních ženských partií byl nepřehlédnutelný…
Stalo se však jednou, že v ten významný den 8. března musel odjet na služební cestu a provedení přacího rituálu byl nucen přenechat svému zástupci, J.T... Tento pán, vlastně soudruh každým coulem, pověřený celopodnikově i organizováním různých akcí, jako byly například prvomájové průvody, různé manifestace, nebo příležitostná kladení věnců, byl pověstný i tím, že si vedl přesnou evidenci těch, co přišli, nebo nepřišli splnit svoji občanskou jásací či truchlící povinnost. Z toho důvodu byl u řadových zaměstnanců podniku značně neoblíben - u nás žen nevyjímaje. A on zase na oplátku trpěl, sice občasnou, ale zato očividnou averzí vůči některým z nás.
.A tak si nás tehdy tento pán, J.T., na MDZ hned po ránu svolal do kanceláře vedoucího, kde již byla na stole připravena hromada kytek a bonboniér - a spustil: „Tak vás teda, soudružky, vítám na vaší oslavě emdéžet - a přeji vám všecko nejlepší… “- „ jo - a ty, Heleno, okamžitě skoč pro Jardu, ať se tady teho ujme“- a ukázal prstem na hromadu karafiátů a krabic na stole...
Nejmladší technolog oddělení, Jarda Š. za chvíli doklusal celý uřícený z výroby, spěšně rozdal přítomným oslavenkyním po jednom karafiátu a bonboniéře - a odporoučel se.
Zástupce vedoucího chvíli rozpačitě přešlapoval, pak si zhluboka oddychl a pravil: „Tož to to bysme měli… Ženský, možete se rozejít a uvařit si každá navrchu kafé. Ale né, abyste při něm klábosily až do oběda, přijdu si to zkontrolovat… A na tebe, Heleno, si dám obzvláště pozor... Měsíc co měsíc zůstáváš doma na paragraf s děckem, a to prý máš v dědině babku na hlídání...“ „ Jo - a to se netýká enom tebe, ale taky tady všech ostatních - takových jak ty…“
Odcházely jsme se smíšenými pocity. „Sakra, tak vám, holky, nevím... Popřál nám, anebo nám vynadal?“ pronesla Helena. A promluvila nám všem z duše...
