V roce 1961 jsem byla zaměstnána jako návrhářka v propagačním oddělení jednoho opravářského zlínského podniku okresního formátu. Bylo to jedno z mých prvních zaměstnání.
Podnik měl po celém okrese spoustu menších provozoven, kam jeho auta rozvážela materiál, svážela opravené výrobky, a šéfové podniku se starali o jejich chod.
Propagační oddělení, zvané „propagace,“ bylo umístěno v bývalé renovované hospůdce u malenovické křižovatky, která byla od podnikové administrativní budovy a jedné z jeho větších provozoven vzdálena jen několik desítek metrů. Součástí oddělení propagace byla kancelář vedoucího a jeho sekretářky, návrhářský atelier a rozlehlá dílna (výrobna poutačů) s řemeslníky – se stolařem, knihařem, dvěma písmomalíři, pomocným dělníkem a aranžérem, vyskytujícím se tam jen sporadicky.
Součástí vyráběných reklamních poutačů, propagujících služby podniku, byly i fotografie - díla šéfa propagace, vášnivého fotografa Františka P… Ten byl pověstný jak svou vášní fotografickou, tak i cestovatelskou, neboť při ní nacházel inspiraci k svému hlavnímu koníčku, fotografování. Proto - jakmile se před okny „propagace“ objevilo nějaké podnikové auto jedoucí někam „do terénu,“ už se přidal - pod záminkou, že tam, kam jedou oni, má zrovna cestu i on… Je ale třeba dodat, že on byl fotograf opravdu vynikající, o čemž svědčily jeho zdařilé fotografie, zejména valašské krajiny, kterou miloval, vystavované na poutačích ve výlohách.
A toho dne, 12. dubna 1961, hned po ránu odjel náš šéf, František P… zase do terénu za svým koníčkem. A jak se říká, „když kocour není doma, myši mají pré…“ Jen co podniková dodávka zmizela z dohledu, šéfova sekretářka a účetní v jedné osobě, paní Růžena H… vyšla ze dveří kanceláře a pravila: „Děcka, šéf je v čudu, pokud si chcete něco nutného venku vyřídit, máte možnost... Ale né, abyste tam byli dlouho, prý se do tří hodin vrátí.“
Vzpomínám si, že tenkrát bylo sice ještě trochu chladno, ale slunečno - kdo by toho nevyužil? Okamžitě jsem popadla kreslicí slohu, tužku, štětce a černou tuš - a vyrazila také do terénu - kreslit nedaleký středověký malenovický hrad, na který jsem se už dlouho chystala... Vyběhla jsem nahoru, na protější vršek, sedla na zem, která ještě studila, a dala se do kreslení. Namalovala jsem tehdy tuší a štětcem celkem čtyři obrázky. Škoda, že jsem si s sebou tenkrát nevzala i akvarelové barvy, kresby mohly být kolorované. (Ale i tak se líbily, tři z nich jsem rozdala, zbyla mi jen jedna).
A jakou to má souvislost s prvním letem do vesmíru - a Jurijem Gagarinem? Po mém návratu na pracoviště hlásili v rozhlase po drátě:
Dnes 12. dubna 1961 v 6 hodin a 7 minut světového času odstartovala do vesmíru kosmická raketa Vostok 1, která na své špici nesla nepatrnou kosmickou loď s člověkem na palubě - teprve 27letým J. A. Gagarinem.“
Od té doby kdykoli vidím moji kresbu hradu Malenovice, vzpomenu si na ten pěkný, slunečný, dubnový den, "kdy myši měly pré...", který byl vhodný nejen k fotografování, k malování, ale i k prvnímu letu člověka do vesmíru…
