Je to již dlouholetá tradice, o Vánocích se scházíme a navzájem se podělujeme drobnými dárky. Protože jsme početná rodina, těch dárků bývá mnoho. Mezi různými obligátními dárky, jako jsou knihy, šampóny, pěny do koupele nebo bonboniéry, se občas vyskytnou i dárky přivádějící nás do rozpaků.
Tak mi například loni o Vánocích věnoval jeden z vnuků program na vyrobení fotoknihy, a i když mi pochopení programu dalo pořádně zabrat, moje fotografie Valašska a Jesenicka se přece jen dočkaly důstojné knižní prezentace. Hůř to dopadlo s jiným originálním dárkem, kterým mě a manžela obdaroval jeho bratr Mira. Věnoval nám poukázku na tradiční japonskou specialitu, sushi. Přišlo mi to nějak divné a hned jsem navrhla přítomným, aby si s námi svoje dárky vyměnili. „Kdepak, babi, to si s dědou nesmíte nechat ujít, odzkoušeli jsme to a chutnalo nám to výborně,“ tvrdili všichni svorně…
A tak jsme se s manželem hned po Třech králích vypravili do japonské restaurace, která se u nás ve Zlíně nachází v jedné z opuštěných budov bývalého baťovského areálu. Vchod do ní byl nenápadný, ale vnitřek působil tajemně. V pološeru se rýsovalo několik oválných stolků s židličkami potaženými černým sametem, na každém stoku zářila bambusová svítilna, v čele místnosti bylo umístěno rozměrné akvárium s exotickými rybkami. Celkovou atmosféru interiéru dokreslovala jemná japonská hudba. A zrovna jako ty rybky v akváriu, tak ladně a tiše se po místnosti pohybovaly obsluhující servírky, jemné, půvabné Asiatky. Záhy nám jedna z nich přinesla dva tácy, na kterých bylo v úhledných skupinkách naaranžováno po několika druzích sushi. Ke každému z táců byly přiloženy dřevěné jídelní tyčinky a ona nám ochotně předvedla, jak je uchopit a jak s nimi zacházet. Pak nám ještě přinesla zelený čaj v elegantním porcelánovém čajníku.
Popřáli jsme si dobré chuti a pustili se do jídla. Manžel začal odvážně rybím zámotkem zabaleným v černé řase, já ale byla opatrnější... Na okraji tácu se nenápadně krčily dvě zelenavé hromádky jakési pasty - a já, v domnění, že to jsou nějaké jemné rybí krémy, uchopila jsem tyčinkami jednu z nich a celou ji strčila do pusy…
No, co vám mám povídat, bylo to strašné. Nic ostřejšího a pálivějšího jsem v životě neokusila. Zakuckala jsem se, na čele mi vystoupil pot, oči z důlků, měla jsem dojem, že se snad zadusím - a jen díky několika hltům zeleného čaje jsem situaci jakž takž bez pohromy zvládla. Pak jsem již nebyla schopna ničeho pozřít - a jen tiše záviděla mladé dvojici u protějšího stolku, jak vesele konzumují jedno sushi za druhým. A manžel? Když mě tak viděl, prý se polekal, že se o mne pokouší infarkt nebo mrtvice, a málem zavolal pohotovost Sám na tom ale také nebyl o moc líp. Po pozření několika kousků této vzácné japonské krmě prohlásil, že to není nic bez čeho by se nemohl v životě obejít, a také to vzdal. Pak jsme požádali servírku o laskavost, aby nám vše, co zbylo na tácku, zabalila, že si to odneseme domů…
Tajně jsem doufala, že ti, kteří nám sushi tak vřele doporučovali, je s radostí skonzumují u nás, ale zklamala jsem se. Na moje pozvání nepřišli, neměli zájem. Jeden se vymlouval, že na syrové ryby nemá zrovna chuť, jinému to nevyhovovalo časově, třetí prý nemá v pořádku žaludek - a tak podobně. Nakonec manžel prohlásil, že bude nejlepší, když všechno vyhodíme do popelnice, já ale byla jiného názoru. Vánočních dárků od vnuků si přece musíme vážit - a vyřešila jsem to jinak.
Všechny ty mořské lahůdky jsem pokrájela, osolila, podusila na smažené cibulce, do toho přidala nakrájenou zeleninu, nové koření, bobkový list, špetku pepře, lžičku sojové omáčky, trochu kečupu a chvilku povařila... A když se mě později vnuk ptal, jak nám sushi chutnalo, pravila jsem: „Miro, chutnalo nám to výborně.“ A byla to pravda - i když, však víte...
Ale - mezi námi… Kdo ví jak chutná Japoncům, když jim u nás v Česku plácnou na talíř kus prorostlého vepřového bůčku, pět knedlíků a několik naběraček zadělávaného zelí. Každá země má své delikatesy, ať už se to cizincům líbí, anebo nelíbí...
Pálivá pasta v sushi: Wasabi, chilli, zázvorová, dále japonský křen atd.
