Minulý týden jsem navštívila blízké řeznictví a koupila tam tři jelíta, dvě jitrničky, hromádku škvarků a kus čerstvé tlačenky. Té, které se u nás na Slovácku říká přesbuřt.
Do tohoto soukromého řeznictví U S.... chodím ráda, dbají tam na kvalitu, jejich výrobky se téměř podobají těm domácím - jak jsem je znala z dětství.
A je vidět, že se již pořádně ochladilo a sezóna zabíjaček nastala. A je to dobře, zabíjačkové dobroty jsou obohacením každé české a moravské kuchyně. Při té příležitosti jsem si vzpomněla na jednu příhodu - kterou mi kdysi při návštěvě mé rodné obce vyprávěla naše bývalá sousedka, tetka Mikeška:
„Víš, děvčico, já su odjakživa čistotná a dbalivá ženská… To když se chystá zabijačka, a tu míváme dvakrát do roka, musí byt u nás všecko špigl-nigl. Všecko musí byt v pořádku, dvúr pozametaný, kuchyň uklizená, pro řezníka Střeštíka, kerý je velice pinklicht, musí byt všecko nachystaný, všecí rodinní pomocníci musijú čekat v pozoru na jeho rozkazy, aby se to dopoledňa všecko stihlo, a on mohl odpoledňa udělat v dědině ešče jednu zabijačku…
Kotel pod šopkú musí byt vymytý, a ten dřevěný dekl na něm kořínkáčem pořádně vydrhnutý. A všecky ty utěrky, náčeňové, a jiné hadry, musijú byt vypraný a poskládaný, aby byly po ruce, a nic se nehledalo, protože když je zabijačka - a je pilno, každú chvílu se něco umývá, pořád sú potřeba. A už dopředu musí byt taky nachystaný všelijaké ty mise, hrnce a kastróly na roznášku jelit, jitrnic a zabijačkových drobů. A taky dvě konvice na polívky - jedna na tu bílú, co se v ní vařil podbradek (ovar) a ostatní droby, a druhá na tu tmavú, obarovicu (ve Slezsku prdelačka), v keré se vařily jelita a jitrnice.
A tož - když byla u nás vlúní před Vánocema tá první zabijačka - a všecko při ni dobře dopadlo - poslední jelita a jitrnice byly vytažený z kotla a zbyla v něm enom tá polívka obarovica - a já jsem ju velkým šufánkem vybírala a rozlívala do připravených konví, aby ju děcka mohly roznýst po rodině a súsedech, najednú hrábnu na spodek kotla - a kruciš, co to tam je? Hrábnu podruhé - a vylovím cosi těžkého, mokrého a mastného... Šmarjápanno, kus teplákové hadry, kerú sem tam co chvílu čistila tú desku stolu, pokrytů vixlajvantovým ubrusem, kerý stál těsně vedle teho kotla, co se v něm vařily ty polívky. Jak se tam enom mohla dostat? No ja... Asi tam neščastně spadla, a já si teho nevšimla.
No nic, řekla sem si, polívky sú už rozlitý v konvách - děcka o tem nevijú, nikemu o tem neřeknú - jináč by z teho mohly byt leda řeči po dědině, tak si to nechám pro sebe. No - šak co, aji kdyby - stejně by se nikemu nic nestalo. Tá tepláková hadra byla úplně čistá, šak sem ju před tím vyprala v automatce.
A tož tak, děvčico - všecko co bylo potřeba se z té zabijačky rozneslo, všecko každýmu šmakovalo, nic nezbylo, žádný z rodiny, ani ze súsedú, si nedošél na nic stěžovat. A ta-jak se u nás říká - „darovanýmu koňovi na zuby nehleď,“ - a taky „člověk nigdá neví z čeho ztlustne...“ Ale ani ty o tem radši nikemu neříkej, stalo se to teda už vlúní před Vánocama, ale člověk nigdá neví, kdo by ho kde mohl pomluvit... Znáš to, lidi sú zlí…“
A tož já jsem o tom dlouho mlčela, a zatím o tom nikomu neřekla, až tady vám… Nechejte si to ale také pro sebe, kdyby se to tetička Mikeška dozvěděla, zlobila by se na mne...
