Pocházím z "meruňkového kraje," meruňky (po slovácky marhule) nejsou pro mne nic nového. Ty tvrdé, čerstvé, po ránu utržené ze stromu, maminka zavařovala, (v zimě byly dobré na koláče), z těch měkkých, přezrálých, vařila džem.
Tatínek pracoval na dráze a nějaký rok jsme bydlili ve strážním domku v Polance nad Odrou. Od Ostravy tam kolem domku jezdil jeden vlak za druhým. Těm osobním jsme s mladší sestrou mávaly, vagóny náklaďáků, plné uhlí nebo briket, jsme spolu počítaly. (Já jsem tenkrát chodila už do čtvrté, ona teprve do první třídy). Pamatuji si, že jsem jednou těch vagonů napočítala 72.
Pak jsme se po dvou letech vrátili zpátky na Slovácko. Měli jsme ještě malou sestřičku a maminka měla strach, že nás jednou všechny přejede vlak, koleje byly jen pár metrů od domku. Jednou při projíždění rychlíku zůstalo na kolejích naše stádečko jedenácti husí. Zajímavé bylo, že husy se těsně před projíždějícím rychlíkem rozlétly na všecky strany, jen jedna chudinka - kejhalka to nestihla. Zůstala sedět v kolejišti a dostala při projíždění vlaku asi ránu do hlavy – když odjel, motala se jako opilá. Byl z ní nedělní oběd, který mi ale tenkrát, kvůli tomu jejímu úrazu hlavy, vůbec nechutnal.
Koncem června, a začátkem července, jsme trhali ve vinohradu višně, maminka je zavařovala a také je dávala na moji oblíbenou "litou" buchtu s posypátkem. Zavařovala také rybíz a angrešt. Rybízové víno se u nás nedělalo, to jsme měli tak leda z vinných hroznů. Menší vinohrad v Novince měl na starosti tatínek, však to byla jeho chlouba, pečlivě se o něj staral. Ale byly s ním potíže, zjara mu mladé „hlavičky“ vinné révy okusovali divocí králíci, kteří přebývali v křovinaté mezi u vinohradu, v létě ho zase musil chránit před nálety špačků. Někdy jich byla celá veliká hejna. Po vinohradu rozvěsil lesklé alobalové třepetalky, ale těch se zlodějíčci - špačkové ani trochu nebáli, brzy si na ně zvykli a svůj „desátek“ hroznových bobulí si vždycky ukořistili. Té šťávě z vylisovaných hroznů bylo nejlíp až v několika sudech ve sklepě. Tam ji chodil tatínek koštovat – jestli správně kvasí. Sedával na židličce u beček, pokuřoval a meditoval... Vinobraní bývalo v září, (letos je kupodivu o měsíc dřív), pak se hrozny zpracovaly, a hotové bývalo až v listopadu, o martinských hodech…To se již nalévalo do pohárků. Nejvíc mi chutnalo tatínkovo červené, frankovka.
O žních se trhávala jablka, žňovky, kterým se u nás také říkalo štrůdlovky, protože byly velice vhodné na jablkový závin. Měly měkkou slupku, která se nemusila krouhat. No, a na ta kyselavá zelená letní jablíčka mám jednu poněkud trapnou vzpomínku.
Dole pod vinohrady, u sklepů, bylo několik rozložitých stromů jabloní, těch žňovek, které patřily obci. Kdo ale měl z občanů zájem, mohl si od národního výboru některý z těch stromů, za mírnou cenu 50 korun, odkoupit, a po dozrání jablek si je otrhat. (Což rodiče, už i kvůli nám, dětem, každoročně praktikovali). Jednou, na konci června, jsem se v pátek večer vrátila z Brna (studovala jsem tehdy na ŠUŘ), a dostala jsem chuť na jablka - a že si jich tam půjdu pár natrhat… A jak si tam v klidu (potmě) sedím v koruně stromu, vidím že s vrchu po cestě jde jakýsi strýc s čaganem. Zastavil se pod jabloní, koukl se nahoru, a rázně spustil:
„A co ty tam děláš - na tem stromě na cizích jabkách? Okamžitě slez!“
„A co bych já, strýcu, slézala ze stromu, když sú ty jabka naše?“
„A tak proč jich potom trháš potmě jak zloděj?“
„No protože jsem nebyla odpoledne doma, byla jsem v Brně na internátu, a včíl jsem na ně dostala chuť…“
No - nakonec jsem mu to přece jen vysvětlila - a strýček Světnička, jak jsem ho poznala podle hlasu, potom dál spokojeně pokračoval k domovu.
Když odešlo léto s letním ovocem, meruňkami, broskvemi, višněmi, jablky, hruškami a nastal podzim - a s ním sbírání hroznů, trhání švestek a rážení ořechů, nastala jiná práce, jiné problémy. Ale o tom zase až někdy příště...
Teď už toho psaní ale opravdu zanechám, musím vařit kynuté meruňkové knedlíky, posypané tvarohem, oslazené cukrem a polité máslem. Ňam, ňam...
