Za socialismu se mi žilo skvěle. Rusové v Karlových Varech byli tenkrát schovaní za betonovými zdmi kasáren a neproducírovali se nám velkopansky po městě. Nevěšeli si provokativně nad naše obchody vývěsní cedule v azbuce…
A nad detmi bdel Lenin a co nam komu chybelo? No?flickr.com /Only Tradition/
Že pár kilometrů od nás, v Jáchymově, rubali političtí vězni uran a bachaři rubali vězně, to mi bylo jedno, nevěděla jsem o tom. Politika mi byla ukradená. Stejně tak jako červená koloběžka, přisvojená si Romem Lubošem Kišem, tehdy cikánem. Jenže tenkrát bylo všechno všech a moje vlastnictví toho dopravního prostředku bylo tak jako tak sporné.
Všichni jsme měli všeho stejně (jen zelinářka Ptáčková měla Wartburga). Do práce se nechodilo pracovat, ale plnit plán pětiletky a organizovat vánoční besídky. Na besídkách jsem recitovala ruské básně a byla jsem celebrita! Všichni mi tleskali, jen máma brečela. Asi dojetím.
Tenkrát jsem ještě nebývala pitomá pacifistka; všechna spojenecká vojska jsem milovala. Při školní exkurzi nás vojáci vysadili do tanku a mohli jsme si v něm hrát. Ten tank nebyl útočnej, jen obrannej, abychom se mohli bránit proti zlým imperialistům. Těm imperialistům, co na nás házeli mandelinku, aby nebyly brambory. Proč kvůli imperialistům nebyl v obchodech i toaletní papír jsem nevěděla, zato jsem na vlastní kůži pocítila, jak prdku škrábe natrhaný Rudý právo a to i když se předtím hodně zmuchlá a sešudlá. Rudý právo prostě bylo drsný.
Imperialisti na nás chtěli házet i atomový bomby, ale nás chránil náš bratr, Sovětský svaz, a igelitové pytlíky, které jsme se při branných cvičeních zručně naučili gumičkami připevňovat na ruce a na nohy.
Téměř všechno bylo tenkrát zadarmo - kdo chtěl od zelinářky Ptáčkové banány, prostě jí donesl maso na svíčkovou a bylo...
Taky mlíková polívka ve škole byla zadarmo, navíc jí na mne vždycky hodně zbylo. Navíc, když jsem za spolužačku Gábinu snědla její čevabčiči nebo zemlbábu, nechala mi žvýknout americké peprmintové žvýkačky, nebo mi i půjčila svoje 24barevné fixky. Gábina Ptáčková byla fajn kámoška.
Gábina se o prázdninách cákala v Jugošce u moře, já v rybníku puškvorčáku. Moc jsem nechápala, proč nám babička zakazovala ostatním dětem říkat, že ten rybník býval náš, ale bylo mi to jedno. Koupat se tam totiž chodil i Pavlík Kos a Pavlík Kos byl náramný fešák, nosil plísňáče, co mu poslala teťička z NSR.
My na Západ jezdit nesměli, tak jsem si vyráběla plísňáče ze starách pláťáků Savem. Rozpadly se. Ale stejně se mi na nějakej Západ nechtělo. Vždyť se tam vraždí, lidi bez práce tam žebrají a hladoví, a když jsou nemocní, nikdo jim nepomůže. To u nás není, u nás se máme všichni rádi. Operace u nás jsou zadarmo. Mámu teda stál slepák tuzexovýho Napoleona, ale jenom proto, že chtěla hezkou jizvu.
Se ségrou jsme jezdily zadarmo i do lázní a s mámou na podnikové rekreace od ROH. Červená limonáda tam stála padesátník. To jsou ty peníze, co dneska už ani neexistujou.
Všechno bylo jasný a strukturovaný – v červenci se stála fronta na melouny, v prosinci na mandarinky, a v listopadu se slavila říjnová revoluce. Logicky.
VŘSR jsem měla raději než vlastní narozeniny, protože jsem milovala lampionové průvody a hlavně dvouminutový ohňostroj nad Třemi kříži. Na tom kopci tenkrát teda žádný kříže nebyly, protože my se tmářským modlíčkařením zmást nenechali. Nad námi nebděl Bůh, nad námi bděl Lenin!
A bděl nejen on. Když se u nás doma sešly sousedky na pokec, klábosily potichu. Soused Vávra prý byl tajnej. Mě teda nijak tajnej nepřišel, protože odpadky klidně vynášel do popelnice před domem jen tak v trenkách. Nijak se nemaskoval.
Kloboukem do čela hluboko vraženým se maskoval až za sametové kontrarevoluce, ale klíči před varskou Hlavní poštou chřestil stejně vehementně jako ostatní. Začaly stávky a já se tenkrát bála, že už nic nebude jako to bylo dřív. Měla jsem pravdu. Už dvacet let je všechno jinak... Moc se toho změnilo.
Především – už nejsem to malé a neinformované dítě, propagandou zblblé*.
Za totáče se mi žilo skvěle, protože jsem strašnou spoustu věcí nevěděla, nebo neuměla vidět. Mnoho věcí mi od té doby došlo, jedna stále ne a ne:
Strašně mě matou všechny ty volební výsledky a předvolební průzkumy. Odkud se berou ta dvaceti, třicetiprocenta pro komunisty a taky-komunisty?
Já totiž vždycky myslela, že volit mohou jen lidé starší 18ti let, děti ne.
/*ehhhm... :-)/
