Sedím takhle v příletové hale na letišti v Miami, čekám na už-nevím-koho a nudím se.
I pozoruji jednu velmi americkou dámu a jejího velmi amerického, asi pětiletého caparta. Chlapec se taky nudí. Mamička se nenudí, věnuje veškerou pozornost superobřímu hamburgeru, který ovšem v jejích superobřích rukách vypadá jako jednohubka. A pak se to stalo....
Mravenečku pojď ke mě blíž. Neboj! Já tě jenom zabiju.flickr.com by Jenie
Znuděný chlapec si našel zábavu ve velikánském květináči s palmou. Zcela netypicky to byla palma živá, zasazená v hlíně - a tak se stala domovem partičky velkých lesklých černých mravenců.
Chlapeček je chvilku jen tak pozoroval a pak je začal systematicky, jednoho po druhém, jak tak v úhledné řadě spěchali do svého domova, zamačkávat tlustým palečkem.
Matička dojedla hamburger, otřela si tučnou rukou mastná ústa a až poté zpozorovala počínání svého synka.
I zhrozeně na celou halu vykřikla:
"Ne! Johny ne! To nedělej!
...
Nezabíjej je prstíkem, vem si na to klacík!"
Stalo se to v Miami. Ovšem stát se to mohlo i jinde. Třeba v Paříži nebo v Praze.
Asi jsem přecitlivělá najivka, ale mám za to, že přesně takový přístup vychová z dětí nelidské zrůdičky bez soucitu, citově oploštělé, bez úcty k životu... dnes mravenčímu, zítra lidskému.
Dneska na mravence dřívkem, zítra do lidí samopalem....
