Pod článkem kolegy Cerhy mne zaujal čtenář o.kostal: "V USA se muzou pojistit vsichni. U nas je pojistka povinna, (tam ne) ... V USA za sve pojisteni dostanete odpovidajici produkt, u nas ne." Ráda bych na to konto zmínila několik velmi zásadních rozdílů mezi českým a americkým zdravotnictvím a vztahem ke zdraví obecně.
corbis.com
Některé věci jsou v USA zásadně jinak, některé jsou velmi podobně.
ROZDÍLY:
Pan čtenář se velmi zásadně mýlí, myslí-li si, že zdravotní pojištění je v USA záležitost dostupná, tj. že se v USA "mohou pojistit všichni". To ani omylem. Můj muž získal své první vlastní zdravotní pojištění až v Čechách, v USA měl to štěstí, že jsem pracovala pro větší podnik a tak měl nějakou dobu pojištění odvozené od mého. Mělo obrovskou výhodu, že nikdo moc neřešil jeho zdravotní stav.
Pokud si totiž člověk musí pořizovat zdravotní pojistku individuálně, hezky si ho předtím proklepnou. Máš vysoký choresterol nebo špatně vidíš? No to je smůla, tak to my ti nepojistíme. Z pojistného plánu vám to vyškrtnou jen to hvízdne. A až do smrti smrťoucí za tu nešťastnou chorobu platíte hezky ze svýho...
Pojistné se u zaměstnavatelem podporovaných plánů pohybuje někde mezi 400-600 dolary měsíčně, za plány hodně základní. U nich máte třeba 20ti procentní spoluúčast (někde s maximem), za návštěvu lékaře platíte kolem 50ti dolarů, léky "na předpis" jsou v podstatě vzácnost, většinu si jich zaplatíte z vlastní kapsy.
Obvyklá pojistka nezahrnuje porody, zubní a oční. Na to se můžete připojistit, ale málokdo vás například připojistí na porod, když už jste těhotná. Co se očního a zubního týče, tam pojistka pokrývá obvykle jen nějakou částku a pokud narazíte na její "strop", často vám nezbude než zbytek doplatit ze svého.
Můj kamarád takhle za oční operaci zaplatil 20.000 dolarů ... dali mu na to úvěr, který splácel dva roky a musel si kvůli tomu vzít třetí(!) práci...
Zdravotní péče v USA je prostě velmi drahá, a čím je lepší, tím je dražší. Proto na ní také málokdo "dosáhne", speciálně z příjmově nižších a středních skupin obyvatel.
Rozdíly v kvalitě různých zdravotnických zařízení jsou tak obrovské, že je to pro nás těžko představitelné. Někde panuje středověk, o pár ulic dál je špičkové pracoviště s technikou, jakou tady nebudeme mít ani za 20 let... Pravda je, že čím víc zaplatíte, tím lepší jsou vaše šance, že za ně dostanete dobrou péči. Lékaři se k vám chovají jako ke klientovi, každou součástku do těla přidanou či z něho uzmutou s vámi pečlivě konzultují, dostáváte na výběr alternativy léčby (včetně finanční náročnosti). A chovají se k vám hezky, neb je to jejich živnost. (ale jsou i výjimky, na jednoho takového "experta" jsem narazila a málem mne zabil... o tom třeba někdy příště)
Zmíním ještě jednu drobnost, která s věcí souvisí. Evropané se Američanům často posmívají kvůli soudním žalobám na náhradu škody způsobenou nějakým produktem nebo službou... Třeba ta fáma (?) o paní, která na McDonalds vysoudila pár milionů za to, že se opařila horkým čajem. Když si odečtete tyhle excesy (které jdou na vrub specializovaným právníkům, jejichž odměnou je procento z vysouzené částky - a občas potřebují nového Jaguára), jsou podobné žaloby obvykle obyčejnou zoufalou snahou najít někoho, kdo vaše zdravotní náklady zaplatí - když nemáte pojištění ani peníze.
Podnikatelé mají (obvykle) povinné pojistky na způsobenou škodu. Když si před něčím obchodem zlomíte nohu, vždy se budete snažit vykoumat, jak z jeho pojištění zaplatit svoje zdravotní výdaje... a že zlomená noha, to je i bez komplikací nějakých osm deset ticícovek... Proto podobné žaloby, se kterými ostatně ten systém tak trochu i počítá.
SHODY:
Systém pojištění je tedy hodně rozdílný, co je ale podobné je náš přístup ke zdraví jako takovému. Franta utratí za tuning svého žigulíka v tu ránu dvacet tisíc, stovka za konzultaci u psychologa (neříkejte mi, že tuningáři nemají nějakou duševní poruchu :-) mu přijde nekřesťanská. Maruš musí mít jehlové lodičky od Gucciho za 12k, ale padesátikorunu u ortopeda málem obrečí. Johny do sebe láduje den co den levný hambáče, to aby se ve čtyřiceti zruinoval účtenkou za dvojitý bypass.
Ono totiž - lidem je nějaký zdraví úplně ukradený. Skuhrání o nemožnosti se pojistit (usa) nebo o tom, jak drahý či špatný je to či ono (cz) je totiž jen taková šarádička. Důkazem jsou fronty u McDonalds, nákupní košíky v Tescu přetékající levnými salámy a buřtíky z kostní moučky a "Éček", či folklór denního mnohahodinového čučení na televizi.
V letech 2007/2008 běžel program VZP, kdy pojišťovna rozeslala na půl milionu pozvánek k bezplatnému vyšetření na mamogramu, pro včasné podchycení rakoviny prsu. Když se nemoc zjistí v počátečním stádiu, je snadno léčitelná a drobná operace stojí "pár korun". Odkládání stojí nejen mnohem víc peněz, ale zejména i životy. A kolik že žen na tuto (v USA neslýchanou) nabídku zareagovalo? "Ženy ve věku 45 až 69 let využily pozvánku z 16 procent. Větší ochotu zúčastnit se vyšetření projevovaly starší klientky ze skupiny 70 až 75 let, kterých přišla téměř čtvrtina." (z webu VZP) Pojišťovna tuto iniciativu považuje za úspěšnou (což je v zásadě pravda, několika stovkám žen bude díky ní zachráněn život), ale je to dobrá zpráva?
Je dobrá zpráva, že 80 procent z pozvaných žen na svoje zdraví kašle? Je dobrá zpráva, že na preventivní prohlídky chodí obecně jen minimum lidí? Je dobrá zpráva, že zdravý životní styl je vlastní jen pár nadšencům? Je dobrá zpráva, že dodnes se například vegetariánství nebo pravidelný aktivní pohyb takřka považuje za nebezpečnou úchylku? Že nejen dospělí, ale i mnohé děti často trpí nebezpečnou nadváhou? Že souhrnná výše našeho cholesterolu je málem vyšší než HDP? No... není to dobrá zpráva.
O penězích a systémech zdravotnictví je to až sekundárně - to jestli budeme či nebudeme zdrávi si vybíráme hlavně tím, jak žijeme a jak nám na našem zdraví OPRAVDU záleží.
Mnoho občanů tam či tady sedí u telky, láduje se bůčkem a nadává na to, jak zdravotnictví nefunguje. Státe, zařiď blaho moje vezdejší! Že ale za svoje vlastní zdraví mají taky nějakou odpovědnost, to jim tak nějak ne a ne a nedochází ...
