Povídá mi dobrý známý: "Evičko, ty si se nám zbláznila, ty se tam úplně svlíkáš. Nemůžeš na sebe takový věci prozrazovat, jednou to někdo použije proti tobě". A já mu na to odpověděla - bezva, jen chutě do toho. Natruc se tady svlíknu třeba tisíckrát. Nebudu psát o obecných věcech, nebudu psát jaký je Paroubek blbec a Klaus nafoukanec, prostě nebudu.
Myslím si, že když má psaní být k něčemu, tak prostě musí být osobní.
A jaký v tom vidím smysl? Proč tady blogguju, dělám ze sebe veřejně blba? Protože chci lidem ukázat jeden ze životů ... tak jak se fakt žije.
Mám obrovský luxus v tom, že nic z toho co na sebe řeknu, nic z toho co se o mě lidi doví, mi nemůže ublížit. Mí přátelé tohle všechno ví, ví i víc. Můj manžel toho ví nejvíc. (navíc ani neumí česky, takže to nečte :-)
A jestli se jednoho krásného dne nějaký zaměstnavatel rozhodne mě nezaměstnat, kvůli něčemu co jsem o sobě napsala? Super. Ušetřili jsme si navzájem spoustu času.
Nezvolí mě do parlamentu? Super, nechci s lidma, který se mnou mají problém, mít nic společnýho.
Přestane mě zdravit sousedka Blažková? V pohodě, přežiju.
Odsoudíte mne vy? Ol rajt, mrzí mne to, ale nic s tím nenaděláme.
Jsem trochu idealista. Vidím internet jako takovou neuvěřitelně demokratickou pomůcku, jak si lidé mohou být navzájem blíž. Mohou, vůbec poprvé v historii, naprosto nefiltrovaně sdílet svoje životy. Zatím spolu nemáme možnost kolektivně "myslet", ale to taky jednou přijde. Tohle je první krůček.
Neumím to ještě úplně přesně definovat, ale internet a právě tahle možnost navzájem se "spojit" je revoluční nástroj, který člověka zásadně osvobozuje. V budoucnu bude například strašlivě obtížné někomu vnucovat, že homosexualita je nemoc, pokud se proflákne, že touhle "nemocí" trpí tak trošku většina z nás. Nějaká matka se doví, že není sama, kdo trpí pocitem viny z toho, že jedno své dítě miluje víc než to druhé. .... prostě dovíme se toho o sobě strašně moc, víc než z rozhovorů s přáteli (protože oni jsou obvykle zcela nereprezentativní vzorek populace), víc než z knížek....
A to mi přijde naprosto zásadní, důležité. Věřím-li tomu konceptu, chci být jeho součástí.
Blogy jsou možnost, jak si sdělit to, co jsme si nikdy nesdělovali. Jak se mohou prolinkovat lidé, kteří prožívají podobné věci, ale jsou od sebe vzdáleni tisíce kilometrů, miliony korun, desítky let nebo bodů na IQ stupnici... a nebo třeba žijí na stejném patře paneláku. Je to možnost jak zjistit, že to, jak se cítím já a to co se mi v životě děje není až tak neobvyklé, že to tak mají i mnozí ostatní.
Hodně často čtu server zpovednice.cz. Píší tam hlavně mladí lidé, kteří řeší přesně ty samé problémy, které jsme řešili my. Tápou. Jsou úplně bezradní, protože ve svém okolí nemají nikoho, kdo by řešil to samé. Místy mi to přijde strašně smutné.
Drtivá většina problémů, které jsem kdy v životě měla, vycházela z toho, že jsem měla nedostatek informací. Nevěděla jsem, co je bežné, co je normální, co je možná normální ale neběžné ... člověk neměl žádné okénko, kterým by se mohl podívat do životů jiných, poučit se, nechat se inspirovat, nebo třeba nesouhlasit a udělat si to i tak po svém...
Tenhle blog by takové okénko být chtěl.
