Už je to pěknou řádku let, co u Velký Řeky žily dva nárůdkové. Nad hrází z borovickových klád, u tůňky obrostlé modrým kapradím rybařili Horní. Pod hrází obdělávali svá políčka Dolní.
Žili spolu od nepaměti ve shodě a harmonii, a po sousedsku si vyměňovali plody svojí usilovné práce. Horní měli hodně rybek a směňovali je s Dolními za křupavé voňavé placky z kukuřice, pečené na horkých kamenech.
Jednou takhle, v pozdním středečním odpoledni (i když vlastně vůbec nikdo nevěděl že je právě středa a všem to bylo jedno), šel kolem nějaký pocestný, či co. Byl to tulák s prošoupanejma opánkama, takovej trochu divnej, a vůbec nevoněl. Když se brodil řekou těsně pod hrází, zastavil se uprostřed splavu a koukal nahoru: "Koukám koukám, ta prostřední kláda je nějaká zpuchřelá. Stačilo by na hráz hodit pořádnej šutr a bylo by po ní." Odšoural se do lesa a už ho nikdy nikdo neviděl.
Jenže to jeho remcání zaslechla partička kluků, kteří u křoviskách u splavu trhali maliny. Když se navečír rozeběhli domů (Horní nahoru, Dolní dolů), vyprávěli o tom tulákovi doma svým otcům náčelníkům.
Že byl toho dne dobrý lov a i sklizeň kukuřice běžela jako po drátkách, začali náčelníci po vydatné večeři z dlouhé chvíle rozumovat.
"Co když Dolní přijdou a kamenem vypáčí ztrouchnivělý kmen? Tůňka se rozleje, ryby uplavou a my pojdeme hlady," dumal náčelník Horňák.
"Co když ti Horní přijdou a kamenem vypáčí ztrouchnivělý kmen? Tůňka se rozleje, zaplaví naše políčka, kukuřici spláchne do moře a my pojdem hlady," dovodil náčelník Dolňák.
Oba náčelníci byli muži zodpovědní a věděli, že blaho jejich nárůdků leží na jejich bedrech. A tak nelenili a začali konat. Horňák si byl přesvědčen, že spravedlnost je na jeho straně, Dolňák si tím byl jistý též, vždyť on se jenom brání!
Do čtvrtečního rána (to už nebylo jedno, že je čtvrtek, ten den se totiž zapsal do historie) se pod hrází i nad hrází shromáždily skupinky spravedlivých mužů a žen, připravených spravedlivě bránit svoje živobytí.
Než padla první rána, než vyletěl první šíp a než na zem dopadla první kapka krve, koukali na sebe trochu zmateně a vyjukaně. Tamhle Pepa Mlynář že je nepřítel? Vždyť ty jeho placky bejvaly tak dobrý...
Ale co, nutnost je nutnost, bránit se musíme.
Tak se tam na té mýtince u hráze všichni hezky porubali. Na nohou nezůstal jediný, všichni padli ve spravedlivém boji jako hrdinové.
Slabší povahy neplačte nad mrtvolami v modrém kapradí. Dopadlo to dobře. Hráz dodnes stojí.
