Paradoxy, přátelé, v paradoxní době žijem. Je jedna věc, o které se rozhodně ve "slušné" společnosti nemluví. Přiznejte se, že máte nějaké psychické problémy a odsoudí vás - jste ten labil, na kterýho je potřeba si dát pozor. To je hrůzostrašně nebezpečné klima ve společnosti. Kolik lidí umřelo jenom proto, že měli strach si nechat pomoci? Přitom nějaký problémek s vlastní duší a hlavou má čas od času každý z nás. Jen se o tom nemluví. To mlčení ale zabíjí. Reálně. Mluvit by se o to mělo. A začne kdo? Tak třeba já.
Nikdy to není jen obyeejný smutek...Corbis.com
To, proč přesně jsem se jednoho krásného dne, před více než deseti lety, zhroutila je na dlouhé povídání. Ve zkratce - byl to následek toho, že někdo něco moc chtěl a já strašně moc ne. Čtyři roky mi jeden o padesát let starší pán dokonale vymýval můj mladý blbý mozeček. Byl velmi silná a charismatická osobnost, já ne. Kdo viděl film "Přežila jsem Picassa", pochopí, jak dokáží tihle ultrasebevědomí, úspěšní lidé zničit ty, které (paradoxně) milují.
Utekla jsem od něj, ale stálo mě to poslední síly. Nezbyly ani na to vstát z postele. Ležela jsem na ní týdny, koukala do stropu.
Zhubla jsem o deset kilo. Kdyby mě moje báječná sestra nekrmila, s morbidní radostí bych se zhubla až na nulu. Vypařit se, zmizet, nebýt tady. To bylo asi tak to jediný, co jsem v té době chtěla. Kdybych nebyla slaboch a měla jen o malinko víc sil, zabila bych se.
Nevím, co přesně mě donutilo objednat se na psychiatrii, dost možná to byla moje máma. Ona sama je prapodivná osobnost. Někdy emocionální jako děcko, přijde mi úplně neschopná a taková nějak malinká, ale když jde do tuhýho, mění se v racionálního robota. Asi po mě sekla nějakým dobře mířeným sarkasmem.
Pan doktor nápadně připomínal J.X.Doležala a voněl podobně. Optal se, jestli si chci povídat. Pochopil vysvětlení, že si o tom v hlavě povídám už roky a nic jsem nevydumala. Prý, jak to tedy chci řešit. Požádala jsem o nějaké pilulky. Nejlépe růžové. Dal mi tedy růžové a nádavkem i modré.
Bylo mi po nich asi ještě hůř. Neumím to posoudit, nevěděla jsem totiž o sobě. Byla jsem nádherně zfetovaná tak moc, že mám nafetováno do konce života (i proto mne dnes v klubech různé nabídky dost rozesmívají).
Ten nejlepší člověk na světě, moje malá ségra, kterou jsem tolikrát zmlátila, když jsme byly děti, se na mne (paradoxně) nevykašlala. Starala se o mě, snažia se mne rozveselit, vzala mne i na výlet do Španělska. Z těch čtrnácti dnů si pamatuju jenom to, že před hotelem byly červené houpačky a že olivy ze stromu trhané chutnají odporně.
Po několika týdnech se to ale začalo lámat, začala jsem postupně normálně fungovat. Definitivně mě do normálního provozu dostala práce. Nastoupit někde za přesně desetinu platu původního je totiž náramně terapeutické. Začínáte, jak se říká, úplně od nuly. :-)
Člověk má duši a ta duše není kus šutru. Občas je nemocná. Je to normální, je to v pořádku. Občas se prostě dostane do situací, který není jednoduchý řešit. Mozek se zacyklí nezodpověditelnými otázkami. V takovém okamžiku, je prostě nezbytné se zvednout a jít si nechat poradit. Když si zlomíte nohu, taky se nesebevraždíte, ale jedete na pohotovost. Stejně samozřejmé by to mělo být, pokud se vám zlomí duše.
Moc lidí umřelo jen proto, že si poradit nenechali. Protože měli strach se přiznat, že jsou nemocní. A ten strach měli kvůli pokrytcům, kteří jim právo na takovou nemoc nepřiznali. Mezi obětmi našeho pokrytectví nejsou jen mediálně slavní hudební skladatelé, o kterých se už rok čile píše v novinách. Jsou to třeba i třicetiletí zmatení kluci, kteří pro jeden hloupý uzlík na duši zničili život svůj i životy těch, které (paradoxně) milovali. Noviny o nich ani nenapíšou.
Celé to není fér. Vůbec.
Začneme o tom konečně mluvit? Svěříme se sobě navzájem, že deprese je prostě jen úplně obyčejná, běžná nemoc, stejná jako chřipka nebo slepák?
