Vždycky, když naší ulicí s dunivým burácením profrčí vytuněný bavorák, když při toulkách po vlastech českých narazím na přepychové ukázky podnikatelského baroka, nebo když se mne nějaký seladon snaží ohromit konverzací umně prokládanou "nenápadnými" zmínkami o nakupování u Vuittona, vzpomenu si na svoje dávné setkání s člověkem tak bohatým, že i můj tehdejší šéf byl proti němu umlousanej kluk z Nemánkova.
Jarmilky - luxusni obuv pro ty nejnarocnejsi./na/
Volá mi takhle, docela dávno tomu již, jedno veselé pondělí časně ráno asistentka z Antverp, že mi šéf do Čech posílá veledůležitou delegaci. A že prý je to nějaký megaultraveledůležitý šejk. Ať mu ukážu parcely pro projekty v Karlových Varech a v Mariánských Lázních. Jo! A je skutečně veledůležitej, potřetí zdůraznila. Že prý se o něj mám postarat s velkou pompou, rozpočet neomezený.
Málem jsem spadla ze židle. Můj šéf, pan K, ortodoxní žid a plánuje joint-venture s Arabem??? To jsou mi věci. Ale u něj jsem byla zvyklá na ledacos, tak jsem politicko-kulturně-náboženské záležitosti nechala stranou, stejně jim houblec rozumím.
Daleko horší bylo celou věc zorganizovat. Jak mám za dva dny vykoumat, jak být dokonalou arabskou hostitelkou? No to bude průůůšvih, říkala jsem si.
Obecně všichni víme, že pro bohaté Araby je dokonalý luxus jaksi daleko třpytivější pojem než pro nás, běžně nuzné smrtelníky. Jsou to hoši zvyklí na zlaté kliky a příbory vykládané diamanty... To mu mám k letištní hale přistavit karavanu stovky dvouhrbých velbloudů? Mám mu k ubytování pronajmout Karlštejn? A co si já nebohá proboha vezmu na sebe? V burce bych vypadala jako pytel a závoje mi obecně moc nejdou k pleti.
Tak jsem to tedy nakonec nějak pořešila, pronajala tu nejdelší bílou limuzínu jaká se v těchto končinách dá sehnat a ve svém nejkonzervativnějším kostýmku dorazila s asistentkou na letiště.
Stojíme v příletové hale jak dva žesťové nástroje, v ruce cedul jako hrom s jeho jménem a já, celá nejistá, dumám že jsme asi špatně, že VIP východ je určitě jinde. Když tu k nám přiběhne čilý, malinký človíček s malinkým zavazadýlkem.
Cosi rychle drmolí a já odtuším, že se jedná o nějakého šejkova sluhu nebo něco tak. Jen pozdravím a dál vyhlížím tlustého tmavého šejka ve zlacených hábitech... pěkných pár pohádek mám nastudováno, tak je mi jasné, jak má vypadat správný šejk.
Notnou chvíli nedočkavě podupávám, když tu se na mne malý mužík velmi nesměle s lehounkou naléhavostí obrátí:
"Já myslel, že odsud pojedeme do Karlových Varů..."
Oj, facka jako hrom. Došlo mi to. Ten malý muž je onen očekávaný veledůležitý šejk!
Přijel sám, malinký, hubený, světlé pleti, oblečený v jednoduchých kalhotách z černého plátna a trochu plandavé dlouhé černé košili. A na nohou - JARMILKY! Takové ty plastovětextilní botky z Číny, i s autentickou gumovou páskou přes nárt.
Jestli jsem kdy v životě zůstala bez dechu a beze slova, bylo to právě v tento okamžik.
Byl neobyčejně milý a nenáročný. Já pro něj měla předpřipravené opulentní hostiny a on se v hotelu Butterfly rozplýval nad obyčejnou cibulačku.
Byl velmi skromný a hodně v pohodě. Jediná okázalost, kterou se projevil, byla vizitka v podobě plátku z pravého zlata.
O všechno kolem se živě zajímal. Byl velmi zcestovalý a vzdělaný, povídali jsme si o všem možném a konverzace to byla skutečně velmi zajímavá a přátelská.
A tak jediný problém byla ta zatracená stometrová limuzína. Součástí mého předepsaného itineráře byla i prohlídka hotelu na vrcholku Klínovce. Tenkrát to ještě nebyla ruina a byl na prodej, tak jsme si pohrávali s myšlenkou zahrnout ho do našeho širšího investičního záměru (srdečně zdravím vedení karlovarské radnice, v čele s tehdejším primátorem panem Igorem S., které nám celý projekt úspěšně zhatilo).
I když v údolíčku bylo nádherně, nahoře v horách leželo pěkných pár čísel sněhu. Snaživý řidič se snažil (až moc), leč svéhlavá limuzína se zahrabala někde uprostřed kopce a nešlo to ani nahoru a ani dolů. Zavolala jsem tedy taxi, ovšem ti odmítli přijet až na místo (zdravím i milé varské taxikáře), že prý je kalamita a že pro nás dojedou tak maximálně na Boží Dar.
Šejkovi se nechtělo čekat v autě než nás vysvobodí rolba, švarný horal nebo silný Yetti, a tak jsme, holky v kramflíčkách, šejk v jarmilkách, ťapali vysokým sněhem nějaké dva kilometry dolů do vesnice. Střídavě jsme zapadali do závějí a zcela neceremoniálně se z těch závějí vzájemně zachraňovali; tu někdo uklouzl a tak jsme ho zvedali na nohy, abychom na zemi skončili všichni na jedné hromadě jako při ragbyovém zápase v Dolních Mokřánkách. A protože jak známo jarmilky se na ledu smekají nejvíc, nakonec nám nezbylo, etiketa neetiketa, než vzít každá z jedný strany šejka kolem pasu, užít jehlových podpatků jako horolezeckých maček a delegaci dolů normálně doklouzat jako na lyžičkách.
Na Božák jsme dorazili promrzlí, umlousaní a samá modřina od všech těch pádů a mě bylo jasný, že za takovouhle pohostinnost od šéfa pochvalu nedostanu. Právě jsem zkazila milionový obchd a kdo ví, třeba kvůli mě vypukne i nějaká mezinárodní krize, případně konec světa. Třásla jsem se zimou i strachy, jen ten šejk se furt usmíval jako sluníčko a byl samá srandička, když si nahříval omrzliny nad šálkem šípkového čaje.
Obchod nakonec překazil někdo jiný a od pana šejka mi ještě dlouhou dobu chodily milé dopisy. Rád na naše dobrodružství v zasněženém lese vzpomínal, prý jsem mu připravila zážitek na který dlouho nezapomene.
Já na něj taky ráda vzpomínám. A na ty jeho jarmilky.
