V jedný daleký zemi byla širokánská pustina a uprostřed ní, jako by z ničeho nic, trčelo vysoký pohoří. Z věčně zasněžených vrcholků a z ledovců občas tála voda a na úpatí hor se stékala do tmavýho jezera. U tý vody smutný žily stíny.
ChudobkaFlickr.com by Black-Tek
Byly to stíny vržené skálou, kamením a ledem. Nehýbaly se. Teda - nehýbaly se, když se na ně někdo koukal. Když ale ten někdo odešel, a že to obvykle udělal rychle, co by taky v dělal tý pustině, kde fouká studenej vítr a voda je zlověstná, tak se ty stíny začaly hýbat a začaly i mluvit.
Mluvily podobným hlasem a říkaly si podobný věci. Miliony let jen látořily a lamentovaly, že na horu slunce pořádně nezasvítí.
Sluníčko to místo nemělo rádo. Poslalo tam přesně tolik paprsků, kolik mělo přikázáno od VšehoŠéfa, a ani o drobet víc. Proč by taky.
Tomu někomu, kdo od jezera rychle odešel, a dobře udělal, tam do písku na břehu jezera vypadlo semínko. Možná se mu zachytilo v sámku košile, když se válel na rozkvetlý louce v nějakým veselejším kraji. Nebo mu ho za klopu schovala nějaká víla. Případně ho tam upustil schválně. To nevíme. Každopádně to semínko teď bylo v zemi a bylo u vody.
Sice to byla zem kamenitá a nedobrá a voda to byla studená a zlá, ale podle VšehoŠéfova nařízení eM-třistapatnáct-lomeno-Cé musí semínka v zemi u vody klíčit, a tak mu nic jinýho nezbylo.
Klíčilo.
Klíčilo dlouho, šlo mu to těžce, ale snažilo se. Někdy kolem července konečně puklo a vykoukla z něj prťavá kytička. Byla úplně maličká, jen dva zelený lístky a bílej kvítek. Na rozkvetlý louce by z ní byla výstavní sedmikráska, tady jen pouhá chudobka. Samozřejmě.
A i když byla ta chudobka mátořivá a mezi kamením nebyla skoro vůbec vidět, stíny si jí všimly.
Pěkně je to rozčílilo.
Jižní stíny hubovaly: "Co nám to tady roste za plevel! U našeho jezera přeci nikdy nic nerostlo! To je skandál, to je nepravost!"
Severní stíny - to jsou ty, které si odjakživa náramně zakládají na své šedé šedosti - rovnou spustily: "Zelená! Koukněte na to! ZELENÁ! Hanba, odpornost! Že se ta věc nestydí!"
A pak ty stíny začaly, poprvé po letech, tančit. Nebyl to hezký tanec. Stáčely se v širokých kruzích, pak se svíjely v kruzích menších, až nad vystrašenou kytičkou vyrobily silami společnými dokonalou tmu.
I kdyby se k tomu jezeru náhodou sluníčko podívalo, a že se tam nedívalo nikdy, protože jak jsem už říkala, nemělo ten kraj rádo, stejně by vidělo než jen tu neprostupnou šeď spolčených stínů.
Chudobka chřadla. Původní, snad i vesele zelená barva jejích lístečků úplně ztratila smysl. (Protože jak známo, dle VšehoŠéfovy fyzikální vyhlášky o disperzní magii číslo ÁKá-dvanáct, když někam sluneční paprsek nedoletí, nemá se v co lámat a tím míň v barvu zelenou.)
A tak byla úplně šedá, když tam mezi kamením ta chudobka pomrzla.
Stíny se s pocitem zadostiučinění vrátily k patě hor a dalších přinejmenším 289 tisíc let se tvářly, jako by nic. A VšehoŠéf si ani ničeho nevšimnul, byl totiž vším svým plnovědomím zcela zabrán do sepisování směrnice GéDvojitéVé-dvacet, která řeší, která kometa má do tý chaotický a nepovedený planetky třísknout v stodvacátéčtvrté padesátimilonletce.
(inspirováno jedním příznačně hloupým článkem a zejména následnou debatou o české zpěvačce, která se neumí a nechce zařadit, o Anetě Langerové)
