/Fragmenty/
Končí můj první den ve školce. „Soudružko mami, já mám
hlad," povídám mamce, když mi v šatně přezouvá botičky. „Mně nemusíš říkat
soudružko," povzdechne si hořce.
Ráno odevzdala vychovatelkám dítě nevinné a s čistýma přezůvkama, navečír jí ho vrátili s bačkůrkama upatlanejma ideologickým marastem. Prý kvůli tomu brečela.
Gustav Husak Husaarchiv
Chodím do kroužku československo-sovětského přátelství. Recituji ruské básně v rozhlase, jsem v tom ze všech nejlepší a pionýrský šátek mám vždy uvázaný na jedničku. Občanů Západu je mi upřímně líto. Ano, oni se sice mají jakoby líp, ale zas když přijdou o práci, umřou hlady na ulici a nemůžou si dojít zadarmo k zubaři, ani když je to fakt bolí. A to je strašný, strašný přece.
Trošku nerozumím tomu, proč na náměstí v Karl-Marx-Stadtu maminka vyhodí moje zelený sandálky do popelnice a proč v těch nových kozačkách musím zbytek dne šoupat nohama. Taky mi přijde srandovní, že je platí penězma vyndanýma z podprsenky. Když později odulá paní celnice slizce vyzvídá: „Tak, copak ti maminka koupila hezkýho?", pochlubím se bezelstně: „Mám nový kozačky, jsou moc krásný, koukejte, vevnitř mají čičinku..."
Spolužák Kiš mi ukradl igelitku. Fialovou s černejma kostičkama, s cizím nápisem. Jsem smutná, bylo to moje největší bohatství.
Stojím ve frontě na pomeranče a žmoulám nějakej lísteček. Kolem mě jsou velcí lidé v těžkých šedých kabátech; vidím jenom knoflíky, nevidím jim do obličejů. Sotva dohlédnu na mámu, která s mladší ségrou stojí o kus dál. Je mi zima. Na světlých kozačkách s čičinkou mi taje špinavá sněhová břečka. Popotahuju. Než dojdu na řadu, už brečím. Lomím malejma ručičkama: „Maminkooo... a proč už nejsi moje maminka?"
Máma mě bere do náruče a je po konspiraci. Můžeme teď sice koupit jen kilo pomerančů, ale aspoň mám znova maminku.
Jsou prázdniny. Děda poslouchá Svobodnou Evropu a něco si naštvaně brumlá. Za chvíli visíme se ségrou na vratech a řveme to na celou vesnici: „Gustáv Husák, husí hnusák! Gustáv Husák, husí hnusák!" Babička nás s hrůzou v očích strhne se vrat a zamkne nás pro zbytek odpoledne na špýchar. Prý ať si vyzkoušíme, jaký to je, být politickými vězeňkyněmi. Jen netušíme, co to je, ta politika. Netušíme ani, kdo je to ten Husák a co má proti domácí drůbeži.
"Maminko, potřebuju novou, větší postýlku."
"A na co?"
"No, já se budu vdávat, tak aby měl kde spát můj muž, Vladimír Remek."
Jó, byla to divná doba. :o)
