Už jako hodně malá holka jsem věděla jedno - nikdy nebudu jako moje matka! Moje matka totiž byla vážně naprosto hrozná. Co nocí já se nabrečela, že nemám normální dětství...
vzteklounek...http://www.flickr.com/photos/11142407@N04/1194486761/ To ona za všechno může! Kdyby byla co k čemu, nevyštvala by z domova mého báječného tatínečka, nerozvedla by se s ním! Kdyby nebyla tak nemožná, mohla jsem si bezstarostně hrát na pískovišti jako ostatní a neřešit, co se u nás doma bude dít večer. Kdyby nebyla tak strašná máma, třeba bych měla každý den do školy svačinu, tak jako ostatní děti. Třeba bych nemusela chodit až do druháku v těch potupně opraných manšestrácích, kvůli kterým se mi každý smál. Třeba bych mohla ve škole psát slohovky na téma Vánoce, aniž bych se u toho rozbrečela.
Nikdy jsem nepochybovala o tom, že moje matka je ta nejhorší matka ze všech možných matek.
Nikdy nebudu jako ona!
A zatím v pozadí, tak nějak mimo moje zorné pole sebestředného spratka.... ta ženská šla dělat k soustruhu, protože v laboratoři by nevydělala ani na ty manšestráky. A ty Vánoce, co jsme neměli kapra ani dárky převázaný zlatou pentlí? Ty trávila s oběma rukama ofáčovanýma až po ramena, když od kovových špon dostala otravu krve.
Nějak zázračně dokázala ze své výplaty naspořit dost peněz na to, aby mi koupila každou encyklopedii, na kterou jsem si ukázala. Už jako dítě jsem měla jednu z nejlepších knihoven ve městě. Ne, na blbý jeansy nezbylo, ale četla jsem tu nejkvalitnější literaturu, i kdyby na chleba nebylo. Nevěděla jsem, že ty knížky stojí tolik peněz...
Hroutila se jenom občas a nezabila se, i když párkrát chtěla. Když jsem se demonstrativně sebevraždila já, zachránila mě. Když jsem v patnácti zdrhla z domova s jakýmsi Joudou do Německa, hledala mne po celým městě; ani nevěděla, že jsem mimo republiku. Měla jsem tenkrát příliš jiných starostí na to, abych se kdy dověděla, že mě hledala hlavně proto, že mě chtěli pro neomluvené hodiny vyhodit z gymplu a že ona tenkrát uprosila ředitele, aby to nedělal. Za mými zády do školy posílala falešné neschopenky, které vydyndala od rodinné lékařky. Dobře věděla, že bych byla nepříčetná z toho, že se mi montuje do života. Montovala se tedy z povzdálí, tiše - a všechno, co já zkurv*la, ona záplatovala.
Když mi jeden rozkošný chlapec přerazil židli o záda a předtím mě připravil o veškeré moje úspory, vytáhla bezeslov ty svoje, a ač vydělává čtvrtinu toho co já, dala mi dost peněz na to, abych si mohla najít vlastní podnájem, zaplatit kauci, najít novou práci a začít v jiným městě odznova.
Kdykoliv jsem se, totálně životem převálcovaná, s krvavým šrámy přes celou duši, vrátila domů, neřešila to; neřekla totiž ani slovo. Hodila po mě vyžehleným povlečením a poslala mě spát do mýho pokoje. Dodnes mám v jejím bytě vlastní pokoj - ptejme se proč...
Nikdy mě nenechala ve štychu, i když za většinu svých držkopádů jsem si vždycky mohla sama. Vždycky podporovala kdejaký můj bláznivý nápad. Nikdy mi neřekla, že to a to nedokážu; vždycky mě nenápadně podpořila tak, aby mne to nevztekalo.... a abych o tom nevěděla.
Nikdy se znovu nevdala... protože veškeré její pokusy představit nám nějakého pána končily mým hysterickým výstupem. Nepříčetně jsem rozhazovala pěstičkama - nechci jinýho tatínka! Chci svýho tatínka! Pane, běžte okamžitě pryč! Okamžitě a hned, nebo ze zalknu, zmodrám a do podlahy vydupu ďůleček!
Až ve dvaceti jsem se z dokumentů náhodně nalezených v posledním šupleti dověděla, že ne ona, ale tatínek se rozvedl s ní; ségra byla tehdy ještě mimino. Odešel za tou sexy paní z druhého patra, co měla dekolt klasifikovatelný známkou propadajícího studenta. Ale máma nikdy o tátovi předemnou neřekla jediné špatné slovo. A že dneska vím, že nechutných příhod nám mohla vyprávět bezpočet. Věděla, jak jsem na tatíčka emočně pověšená a nechala mě v tom, nikdy neřekla nic ... a to k ní bylo tak strašlivě nefér! Já si to prostě celou dobu myslela špatně... jako ostatně většinu toho, co jsem si tenkrát myslívala.
Dnes vím naprosto jistě - nikdy nebudu jako moje máma. Nikdy nebudu tak skvělá ženská.
Mám tě ráda, mami!
