Říkala jsem si, že na téma "ženy versus muži" psát nebudu. Ale tak nějak musím.
Téma
to pro mne bylo nezajímavé, protože se k němu vyjadřuje snad každý.
Každý se cítí kvalifikován - je přeci ženou či mužem, tak o tom ví
všechno. Autorky chrlí jeden nářek za druhým "muži jsou z Marsu, ženy z
Venuše", "muži jsou strašní, nesklápějí po sobě záchodové prkénko",
"všichni muži jsou blázni do rychlých aut a prsatých blondýn" a podobně...
Je
to stále o tom samém - jak strašlivě jsme rozdílní, jak spolu ženy a
muži mohou koexistovat jen za cenu obrovských ústupků a obětí.
Já s takovým pohledem na svět jednoduše nemůžu souhlasit. Muži jsou prostě převážně báječní a basta.
Muži jsou prostě báječníBob Mitchell/Corbis
V ranném mládí jsem přečetla tuny psychologických a pseudo-psychologických knih na téma lidské motivace a lidské vztahy.
Dočetla jsem se o jakémsi archetypu MUŽE a ŽENY. Podle mnohé literatury, článků v Cosmopolitanu a jiných genderově vymezených tiskovin existuje jakýsi "MUŽ", skečovitá karikatura, tvor jehož jediným zájmem je množit se, lovit, řídit životy jiných, prosazovat se, nikdy neplakat, řídit rychlá auta a otáčet se za prsatými blondýnami. Archetypální MUŽ je neohleduplný sobec bez vyšších emocí, rozsévač a přirozený záletník.
Nikdy jsem takového MUŽE nepotkala. Znám ale spoustu báječných kluků, chlapů a pánů.
Znám muže kteří pláčou, znám muže kteří si občas neví rady, znám muže dvacet let bezhlavě zamilované do jedné ženy, znám muže kteří mají "mateřské" pudy, kteří vlastní děti zatím nemaje tráví víkendy "babysitováním" kamarádčiných batolat, znám muže kteří rádi žehlí, znám muže kteří nosí make-up a nejsou homosexuálové, znám muže kteří neumí paralelně parkovat, znám muže které vůbec nezajímají Ferrari, znám krásné muže kteří jsou až dojemně věrní svým partnerkám i když mají kolem sebe spousty chtivých svůdnic, znám muže kteří to mají i jinak, znám muže kteří .... prostě znám spoustu mužů, na které zoufale nepasuje většina z obecných charakteristik MUŽE a přitom jsou v mých očích mužní, charismatičtí a nejsou to žádní bezbarví chcípáčci.
Ze všech mužů které znám je onomu obecnému popisu MUŽE nejblíže pravděpodobně můj dědeček. Vládne tvrdou rukou, čaj by si sám neuvařil a nejlepší místo pro ženu vidí za plotnou mezi kupou děcek. Každé sukni okolo organizuje život a dalo by se říci, že je tak trochu despota a lehký šovinista.
Jediný, kdo je z jeho obecných přístupů generálně pardonován jsem já.
Nikdy mi nehovoří do řízení, neptá se mne co jsem vařila, nezakazuje mi manipulovat se stroji a zařízeními a nekupuje mi k vánocům vysavač.
Ač všechny ženy našeho rodinného klanu bez rozdílu věku z něj mají panickou hrůzu, my spolu vycházíme dá se říci velmi dobře. Střetáváme se s noblesou anglických plnokrevníků, různé názory si sdělujeme, neválčíme spolu a nepokoušíme se jeden na druhého napasovat svoje světonázory.
Když se na to podívám trochu s odstupem, vidím, že z něj MUŽE, dělají okolní ŽENY. Tváří se bezradně když mají vyměnit kolo u auta, k plotně ho nikdy nepustily a pasují se do role neschopných štěbetavých slepiček závisejících na jeho příjmech a na tom, že se on a jen on "nějak" postará. Za existencí MUŽů nemohu vidět nic jiného než lenost ŽEN vzít svůj život do vlastních rukou, ŽEN které mají strach z odpovědnosti a nejsou schopny ani ochotny být mužům rovnoceným partnerem.
Víte, myslím, že když mnohé ŽENY přestanou být zapšklými a mudrujícími ŽENAMI, ale budou příjemnými, usměvavými a ženskými ženami, že ze všech těch ošklivých, nesnesitelných a nepochopitelných MUŽů v jejich okolí se jako mávnutím čarovného proutku stanou úplně obyčejně báječní muži.
