Úvodem bych chtěla poznamenat, že veškeré emoce kolem tématu homosexuálních adopcí jsou naprosto zbytečné. Pohybujeme se v rovině vrcholně teoretické a filosofické. Vždyť například o registrovaných partnerstvích bylo nepochybně napsáno více novinových článků, než je párů, které takový svazek uzavřely. Do konce roku 2009 jich bylo nějakých 1.600 (z toho 17 se „odregistrovalo“). Srovnejme s počtem uzavřených heterosexuálních sňatků za stejné období – cca 140.000,- (s rozvodovostí v prvních letech manželství ne 1% jako u homosexuálů, ale nějakých 22%).
"Baby Smile"flickr.com by joehall45
Z těch, kdo registrované partnerství uzavřeli má o nějakou formu adopce zájem 20-60% procent lidí (data výzkumů se různí) – bavíme se tedy, v nejširším scénáři, o nějaké pětistovce dětí.
Při diskusi o adopcích je potřeba oddělovat, zda se bude jednat o adopci dítěte jednoho z partnerů druhým partnerem, či o adopci „cizího dítěte“ z dětského domova.
Je naprosto nepochybné, že registrovaným homosexuálním partnerům jde především o to první. Pokud by byla společnost tázána, zda jí taková adopce vadí, určitě by s ní souhlasilo více než 27% procent lidí, kteří, podle Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR, s homosexuálními adopcemi souhlasí.
Mě naprosto nenapadá důvod, co by komu na takové adopci mohlo vadit – dítě v daném prostředí již žije a jediným důvodem adopce je čistě formální uspořádání a přiznání dítěti více práv a právních jistot.
Ta druhá půlka je už složitější. V dětských domovech, kojeneckých ústavech a podobně je v České Republice asi 20 tisíc dětí (ve Velké Británii je to jen 6.000!).
To nejsou děti, které nějakým způsobem vlastní stát. Nemá na ně žádná práva. Nemají na ně právo ani heterosexuální páry, ani páry homosexuální. Práva na ně nemáme žádná, zato k nim (z morálního hlediska) máme spoustu odpovědnosti. Víc, než si mnozí uvědomují.
Stát, tedy my, máme povinnost jim poskytnout to, co nejvíce potřebují. A to, co dítě nejvíce potřebuje, je láska, bezpečí a jistota.
Nikdy jsem moc nepochopila, proč homosexuální partneři stojí o nějaké posvěcení státu, o nějaký registrační papír. Zastávám názor, že stát mi nemá lézt ani do ložnice ani do obýváku.
Kdybych si nakrásně pořídila partnerku Lucii, určitě to naprosto poslední, co by mne napadlo, by bylo jít si nechat schválit na ONV, že si jí můžu nastěhovat domů. A pokud bych s Lucií chtěla vychovávat dítě, určitě bych si poradila i bez adopční komise. A věřte, nevěřte, přesně takhle to dělá většina homosexuálů – o dětech, které, desítky let před schválením nějakého zákona, vychovávali homosexuální partneři, se veřejnost prostě nedovídá… Třeba i proto, že do toho nikomu z nás nic není.
To co řešíme, je úplně jiná rovina než ta životně-praktická. Řešíme, zda má stát právo rozhodovat o odložených dětech (do jisté míry asi ano), zda má schopnost rozpoznat, zda je ten který člověk pro adopci vhodný (do jisté míry … ano?) a zda má být člověk tím, že žije v registrovaném homosexuálním svazku automaticky diskvalifikován (tvrdím, že určitě ne).
Základní zádrhel je totiž v tom, že je poněkud ujeté, že o adopci může žádat nejen pár, ale i nesezdaná osoba, nikoliv však ta, která se předtím registrovala k homosexuálnímu partnerství. Tím se ten potrhlý snílek, po posvěcení státem bažící, kdo čertův formulář vlastní krví upíše, řadí na seznam člověka druhé kategorie. Kdyby nic nepodepisoval a se svým partnerem žil na „psí knížku“, adoptovat by mohl do bezvědomí…
Registrovaný, neregistrovaný, ženatá, vdaný, svobodný, zadaný nějak úplně jinak --- mělo by to být úplně jedno. Hlavně by bylo fajn přestat křičet o „vlastních právech“.
Dítě nelze posouvat z prostředí do prostředí jako balíček, nejde mu na zádíčka přilípnout inventární číslo a k němu razítko „MOJE“. Nejde ho kodifikovat zákoníčkama a přáníčkama…
Pokud bych někoho z adopcí diskvalifikovala, byl by to v první řadě ten, kdo pro samá svá vlastní práva (na adopce, na konzervativní hodnoty dodržované všemi okolo) nevidí, že práva mají především ty opuštěné nešťastné děti…
Mají právo na domov a na lásku – a to od kohokoli, kdo to dokáže.
