Když si člověk pořídí nějaký bydleníčko a zavře za sebou dveře, najde za nimi domov?
Nase Bear.EP
V životě jsem se stěhovala nesčetněkrát.
Poprvé - to jsem v sedmnácti utekla z domova, protože moje maminka byla strašná a nedalo se s ní vydržet. Ve skutečnosti jsem byla strašná já a opravdu se se mnou vydržet nedalo. Pak zpátky. Pak zase někam jinam. Zpátky. Ke kamarádovi. Do firemního bytu. Do Prahy. Do Antverp. K mamince. Na Pankrác. Na Floridu. Do Havelský. Do Břevnova. Do pr... kýnka, kratší by byl seznam, kde všude jsem nebydlela. Za patnáct let jsem se stěhovala nejmíň dvacetkrát.
Dvacet domů, dvacet bytů, dvacet zámků, dvacatery klíče. Ani jeden domov.
Jsem profesionální kočovník. Teď už mi to vlastně ani nedělá problém. Kolikrát já se v životě ptala, kde je nejbližší samoobsluha? Kolikrát jsem zkoumala, kde se v nějakým bytě vypíná voda? Kolik štítků na schránky jsem natiskla? Už jsem v tom profík.
Klára Hüttlová, která mne k napsání tohoto zápisku inspirovala, píše, jak divný to je, když člověk někam odjede a vrací se zpátky. Cítí se být cizincem, není doma ani tam a ani tady.
Znám to. Taky jsem všude vlastně cizinec. Nerozumím tomu, jak to funguje tady, nerozumím tomu jak to funguje tam. A když na to člověk jakžtakž přijde, je zase na čase stěhovat se někam jinam.
Říkává se, že nejtěžší je to poprvé. To člověk musí vytáhnout hluboký kořeny a rozpochodovat je jako trifida. Podruhý je to lehčí. Popatnáctý je to zívačka.
Ale člověk tak nějak zjistí, že domov nemá nikde. Už si tolikrát někde zvykal a zvyknul, že ví, že příště to taky půjde. A je jedno, jestli to bude v Čechách, v Americe, v Austrálii nebo na Plutu. Vždycky bude mít nějakou nějakou adresu, nějakej barák, od kterýho bude mít klíče. Jednou postel k oknu napříč, jednou podél. Jednou před vchodem palmu, podruhý jedličku, potřetí rozkopanej chodník. Rozdíl v tom není, je to prostě jenom MÍSTO. Souřadnice. Bezvýznamnej puntík na mapě.
Ale domov pro lidi důležitej je. Bez něj je člověk jako kometa bez oběžný dráhy, občas chycená gravitací divnejch sluncí.
A tak už dávno vím, že ten můj domov, ten jedinej na kterým záleží, není a nemůže být "místo". Můj domov, to je jeden starej, skoro slepej podvraťák a ten pán, co mu teď v parku schválně nehází tenisák moc daleko.
