Víkendové počteníčko - o vysokých kopcích a monumentálních katedrálách,
o odvážných indiánech a chvástavých holkách. Taky o tom jak se v
Ekvádoru skvěle plánuje a jakou tam mají zmrzlinu.
Díl první - cesta tam.
Že se do Ekvádoru vydáme bylo spíše rozhodnutí náhody než naše. Dostali jsme týden volna, ale peněz nebylo nazbyt. Také to bylo hodně narychlo, takže neexistovalo zařizovat nějaká víza. Věděli jsme jen, že bychom rádi někam do Jižní Ameriky. Jak už to tak v mém životě vždycky bývá, pan ”Náhoda” rozhodl moudře.
Den první - Odlétáme z Miami. Cestou tam (z druhé strany floridského "poloostrova") se střídavě rozsvěcuje a zhasíná kontrolka motoru mého auta. Stařičký Couger protestuje: “Proč mne taháte na takovou dálku?” Dvě stovky majlí jsou na něj, na veterána, trochu moc... asi netuší jak daleko jedeme my. Modlím se aby vydržel. Stopovat ve dvě v noci na Alligator alley (ano, jmenuje se to tak, protože kolem krouží samí aligátoři) není zrovna žádná legrace. Zvlášť když člověk spěchá na letiště.
Zvládáme to ale v pohodě. Batůžky se nám podaří propašovat do letadla, naštěstí je nemusíme odbvavit do úložného prostoru - ostatně moc s sebou toho nemáme. Čím více mám cestovatelských zkušeností, tím intenzivněji mi dochází, že si vlastně s sebou nic brát nepotřebuju. Základ jsou jen dobré boty. Zbytek se dá vždycky koupit na místě.
Mezipřistání v Kostarice.
Udivuje mne, že mají hezké, čisté letiště. Teď bych si naplácala, ale čekala jsem, že to bude hodně syrové, špinavé, nezorganizované, že letadlo spadne, protože oni jsou o třistoletí za “námi” pozadu... Cha, cha – podobných překvapení, že to tak vůbec není, za příštích sedm dní prožiju ještě spoustu.
V letištní hale ochutnáváme výborný kostarický rum. Čekání se malonko protáhne, takže těch skleniček je nakonec trošinku více... Alkoholová vláčnost nám pomáhá přenést se přes lehké zmatky... Na letence máme napsáno “odletová brána - 5”. Jenže kol kolem žádná pátá brána není, mají jen čtyři. Jeden chlapík nás posílá ke trojce, druhý ke dvojce, nikde žádná orientační tabule... Bar je naštěstí umístěn ve strategickém středu terminálu, takže nakonec svoje letadlo najdeme... víceméně náhodou. Nastoupíme do toho do kterého nasedá nejvíce indiánů – a kupodivu je to právě to naše.
Cestou nejdříve prohlížím vysokánské kopce a kouřící sopky, potom pročítám průvodce Lonely Planet. Je to nejšikovnější z kapesních průvodců, které M našel. Máme ho půjčený z knihovny, snad ho moc neodrbem. Také pilně studuju španělštinu; mám kapesní slovníček. Všichni upozorňují na to, že angličtina nám tam na nic nebude, takže se chci alespoň trochu domluvit.
Hodí se to už na letišti. Tady je to výrazně živější než v Kostarice. Taxíkoví naháněči, prodavači všeho možného, cestující babičky s husou, ukřičené děti. Taxikářské pohůňky přehlížíme. “Znalí poměrů” (dočetli jsme se v průvodci) míříme k okénkům naproti celnici. Usměvavá holka nám prodá voucher na taxíka. Za šest dolarů do nového centra, na Mariscal. Určitě by se to dalo pořídit i levněji, vyběhnout na hlavní ulici, tam někoho zastavit a smlouvat, ale nemám na to chuť, jsme už docela unavení.
Míříme do hotelu CaféCultura na ulici Reina Victoria. Dočetla jsem se o něm někde na internetu. Je moc hezký, ale za ubytování chtějí něco kolem 35USD na noc za osobu a to se mi zdá moc. V jejich parku fotím páva. Popovídáme si s ním a pak už klušeme směrem víc do centra. (blahořečím si za skromnost při balení zavazadel). Po chvilince pátrání nacházíme Hostal Jardin del Sol. Máme pokoj s koupelnou, chtějí za to asi 35USD za noc za oba dohromady. Čisté, obsluha milá. I když mají všude samolepky, že berou kreditky, chtějí po mě hotovost.
Hážem baťohy na postel a vyrážíme na průzkum města. Hlavní město Ekvádoru Quito je položeno hodně vysoko v horách, v nadmořské výšce kolem 3,000 m. V průvodcích psali, že máme dát pozor na vysokohorskou nemoc, že vzduch je tak řídký, že je obtížné ho dýchat. Kecy. Vzduch je tak HUSTÝ, že ho nejde dýchat. Žádný vysokohorský vzdoušek, ale smog tak řádný, že by se dal krájet. Něco jako auto s katalyzátorem tady neprovozují.
Necháme se taxíkem odvézt na jejich “Václavák”, do Old Town na Indepencia Square. Před kostelem San Francisco se na nás sesypou žebráci. Já podle své metody “jeden a dost” obdaruju jednu babičku a kráčím dovnitř. Žebráci jsou ale dobří psychologové. Mě nechávají být, je na mě vidět, že jsem potvora, že ze mě nic nebude. M ale má chudák na čele napsáno: “Pan Dobré Srdce”. Nejdříve rozdá všechny drobné, potom jednodolarovky. Ušmudlaný chlapeček dostane dolarů pět. Tuláci celého města se sbíhají, nejrychlejší je ten beznohý slepec... a M dává a dává.... Musím ho násilím vehnat do kostela, jinak budem za chvíli žebrat my...
Chudoba na zápraží ostře kontrastuje s bohatým zlacením interiérů svatostánku. Takhle přeplácaný kostel jsem v životě neviděla. Je narvaný sochami, ornamenty, vitrážemi a barevnými freskami. Za ty prachy by se najedlo lidí....
Nenápadně se snažím dostat nás ven. Žebráci co byli před pěti minutami tak štědře obdarováni se na nás tváří jako by nic nedostali, jako by nás viděli poprvé v životě. Snaží se nás umluvit znova. Naštěstí jim nerozumím a takže mne těžko něčím dojmou.
Chvilku bloumáme po okolí, šplháme do prudkého kopce a nahlížíme do krámků s kořením, živými kuřaty. Všude se line vůně vycházející z všudypřítomných stánků s občerstvením – pečené banány, kaše s párkem, fazole, sem tam pečené prasátko. Kromě občerstvení je tu každý druhý obchod opravna něčeho. Televizí, aut, bot, oblečení... Tomu jsem zhýčkaná v Americe už odvykla, tady se všechno rozbité rovnou vyhazuje. Sentimentálně vzpomínám, že podobně jako je to v Ekvádoru to bývalo za socialismu u nás doma... Vůbec mi to tady dost připomíná Českou Republiku. Uličky jsou křivolaké, všude nějaká historie, dláždění, kopce... jen těch indiánů v Čechách tolik nemáme (i když taky by se nějací našli).
Zastavujeme u dalšího kostela – tenhle se jmenuje Basilica. Váhám jestli jít dovnitř, církevní turistika není právě můj styl, jeden modlářský domek stačil. Máme ale žízeň a nedaleko je stánek s občerstvením. Tak teda jdeme dovnitř. Chlapík co pouští dovnitř si s námi košatě vypravuje. Za půl hodiny se přiznáme, že neumíme ani slovo španělsky. Nevadí mu to, vypráví dál. Jsme už malinko netrpěliví, nevíme jestli je ještě vůbec otevřeno, už se pomalu smráká. Na jednoduchý dotaz: “Abierto o Cerrado?” (Otevřeno nebo Zavřeno? - naštěstí mám ten slovníček) na který se dá odpovědět jen Sí a nebo No, zase hodinu vypráví... pak nás ale vysvobozuje mladý klučina. Platíme vstupné a spolu s nějakými dvěma holkami, těžko říct odkud byly, vyjíždíme výtahem do druhého patra. Ukazuje nám chrám. No je to zajímavé, ale že by něco extra? Už už chci sejít po schodech dolů a on se ptá jestli: “Heights OK?” (Výšky vám nevadí?) Jsme rození kamzíci; jistěže se chceme podívat nahoru. Stoupáme až do nejvyššího patra. Tady vidíme konstrukci stropu chrámu z jeho horní strany, nad námi je střecha. Po vratké lávce nad chrámovou lodí přebíháme na druhou stranu. Nechce se mi věřit, že takhle tady nechávají normálně chodit turisty. Nemá to žádné zábradlí a kdyby někdo uklouzl, propadne se jim přímo tím malovaným stropem až na oltář. Po drátěných schůdečkách šplháme ven a po neumělé, zfušované konstrukci po střeše do hlavní věže. Zadržuju dech, bojím se. S uspokojením sleduju, jak holky dole nesměle podupávají, nahoru se jim nechce. Připadám si jako hrdinka. Já se vlka neleknu!
Ale i ony se nakonec odváží za námi nahoru. Vyhlídka nádherná. Údolí hustě zastavěné městem je sevřené mezi vysokými kopci. Dominantou je kopeček bochníček co vypadá docela jako Říp se sochou anděla na vrcholku. Takhle z dálky to vypadá malé, ale vím, že zblízka to musí být monstrózní.
Potom se na nás hoch zkoumavě podívá... že nám ještě něco ukáže. Nevím kam by tady chtěl šplhat výš, napadne mne. Ale omyl děvčico, omyl. Vždycky je kam šplhat! Jde se do hodin! Výstup namáhavý, je to fakt fuška, lezeme po žebřících co mají mezi jednotlivými špriclemi rozestup víc než půl metru. V ciferníku je malý otvor na střechu. Indián se jím hbitě protáhne a zve nás na OKAP! Není tam žádné zábradlí, nic, jen deseticentimetrový plechový žlábek na kterém stojí. Tak do toho teda nejdu. Vystrčím hlavu ven, udělá se mi špatně a zalézám. Odvážná budu jindy. Jedno z nesmělých děvčat leze neohroženě ven, jako by nic.... a JÁ se JÍ smála že je strašpytel! Jak typické. :-)
Prohlídku kostela zakončíme exkurzí v podzemních prostorách. Mají zde asi tři desítky velkolepých sarkofágů, prý pro presidenty. Ptám se, kolik jich tu mají zatím zabalzamovaných. Prý čtyři. Tomu říkám plánování, mají vystaráno na stovky let dopředu....
Utahaní jako koťata se doplazíme do hotelu. Převlékneme se, malonko si odpočineme a už zase tradá! do šrumu. O dvě ulice dál je Sutra, jeden z kultovních podniků Mariscalu. Hospoda je plná mladých lidí, většinou jsou to turisti, ale zdá se mi že jsem zahlédla i pár místních. Obsluha má spoustu práce, je pomalá, ale čekání se nám vypatilo. Výborně nám uvařili. Měli jsme něco jako středovýchodní combo – falafel, humus a placky k tomu výtečný salát, míchané ovoce se zeleninou a oříšky. Ale bylo to na místní poměry nekřesťansky drahé, necháváme tam 25 dolarů.
Cestou do postele děláme velkou chybu. Kupujeme si v hotelové recepci "pravou ekvádorskou" jahodovou zmrzlinu. Je dost hnusná a i když jí po prvním olíznutí vyhazujeme, odporná pachuť v puse nelze přebít ani zubní pastou.
Než usnu cítím, že mám asi horečku. (pokračování příští víkend)
