Jak dítě jsem milovala Fučíka. I dnes, po všech těch letech, na Fučíka vzpomínám s láskou a stěží se bráním dojetí. Kdyby to v kontextu nebylo nevhodné, uronila bych za Fučíka i slzu.
Skonci Fucik na smetisti dejin?Claudia1967 - flickr.com
To náš děda, alfasamec archetypální, takhle navečír a strašně dávno, zavelel z obrovské postele v ložnici: "Babičko! Vytáhni ze špajzky Fučíka, pochutnáme si!"
Chalupa se otřásla mocným hlasem velitele a babička, hospodyňka k zulíbání, vyskočila hbitě jako laňka a jala se uposlechnout rozkazu bez zbytečných prodlení zaviněných planým přemýšlením nad smyslem všehomíra...
Děda v posteli nebyl sám. Byly tam s ním dvě malý veveřičky, moje sestra a já. Koukaly jsme na pohádky v obrovské černobílé televizi, kterou mají stařečci přímo u postele, aby babička dobře slyšela co povídá Rosák a děda dobře viděl Saskii do výstřihu.
Ale jak jsme zaslechly, co děda volá, pohádka nepohádka, už jsme uplácávaly pruhovanou peřinu a dělaly místo.
"A nešetři s cibulí, Máňo!"
A už se to nese! Babička nám Fučíka servírovala přímo do postele.
.....
V ten moment se Guth Jarkovský z toho našeho vesnického stolničení pootočil v hrobě a já jsem se v psaní zasekla na mrtvým bodě ... Jarkovskýmu v tý posteli chybělo stříbro a nažehlené ubrousky a mě zase pointa.
Že náš děda dělal báječný domácí sulc, zdrobněle sulčík, a že si občas zapoměl nasadit zuby, a že jsem poslední dobou děsně sentimentální a stýská se mi po všech těch zabíjačkách a jiných radostech mládí, tak to je sice bezva, ale na dobrou pointu to nestačí.
A příběhy bez pointy, to je jak vepřová konzerva z lídlu, nemá to šťávu, je to nedomrlé a celkově na nic.
Tak jsem příběh nechala odležet (maso na uzení se taky nechává ve spíži odležet i pár týdnů a náš děda ty sulčíky dělával z bůčku uzenýho) a čekám, čekám, jestli přijde.
Praštila mě do nosu včera, pointa jedna.
V našem nejmenovaném střešovickém supermarketu, mezi zbožím jakosti chce-se-mi-brečet a jakosti ble-než-tohle-to-raději-umřu-hladem, ležel šrůtek úplně normální slaniny! Jako pozor! NORMÁLNÍ slaniny ... a to rozhodně není normální.
Normální slanina, to je ta, co voní. Ta co je uzená v udírně a ne tekutým kouřem, vodičkou to chemickou k zbláznění. Obal neměla nic moc, žádný růžový prasátka na bleděmodrým podkladě, žádný hesla, jen obyčejná nálepka převážně ve slovenštině a cena překvapivě lidová.
Takže to jde!
Mám plný zuby všeho toho moderního honu na efektivitu, produktivitu, marže a snižování nákladů. K smrti mě rozčiluje fakt, že výrobci podléhají tlaku spotřebitele na cenu (v čechách naprosto nevídanému) a tak produkují hnusy nejhnusnější - je jedno, jak to chutná, je jedno, jak je to kvalitní, prodá se to jen v případě, že to bude levné! Rozumem chápu, ale emoce se ve mě vzdouvají jak příboj na Balatonu.
Asi jsem blázen. To Fučík za to může! Taky můj děda co choval vepříky a díky němu bohužel vím, jak má chutnat šunka. Moje babička, co má slípky, které volně běhají a žerou zelené a mají ta báječná vajíčka, která mají CHUŤ. I ta drbna sousedka od vedle, co má krávu a dík tomu skotu bohužel poznám mlíko od tý srandovní supermarketový vodičky. Jsem zatracenec obchoďáky bloudící, co mu nic není dost dobrý a z většiny základních potravin má deprese.
A tak bych ráda slovenským přátelům poděkovala za naději. Za naději, že Fučík neskončil na smetišti dějin. Třeba ho taky jednou potkáme u nás v suprmárketu a bude báječně naloženej. :o)
