Rozptýlení na Capitol Hill tento týden se týkalo prémií, které nedávno dostali manažeři ze skupiny AIG. Debatovalo se o kapce v moři. Celková částka vyplacených premií činila 165 milionů dolarů. Vláda zatím do AIG vložila 170 miliard dolarů. Měli bychom trávit čas něčím užitečnějším, například zjistit, co dělá Federální rezervní systém s biliony dolarů, které vytváří a pumpuje do ekonomiky, a jakým způsobem to ovlivňuje kupní sílu dolarů v naší kapse.
Velkou chybou bylo především vyhrazení prostředků pro program TARP. Pozdě příchozí uzákonění viníků epidemii utrácení nezastaví. Celá situace je perfektní ukázkou toho, jak "neudělat nic", nechat společnosti zbankrotovat, by bylo bývalo mnohem lepší, než v nich utápět hodnotné peníze a zdroje.
Když firma dosahuje zisku, vydává signál, že získává zdroje, zvyšuje jejich hodnotu a přitom reguluje náklady. Pokud má společnost ztrátu, je to signálem, že snižuje hodnotu zdrojů nebo nechává náklady převýšit veškerou hodnotu, kterou vytvořila. Ztrátová společnost je tak nástrojem ničení bohatství. Bankroty jsou čistým pozitivem pro ekonomiku, protože produktivnější konkurenti jsou odměněni příležitostí velmi výhodně zakoupit zbývající aktiva a posílit svou činnost. V ekonomice, která umožní tento typ změn, budou pracovní místa ztracená při bankrotu rychle nahrazena novými poté, co efektivně řízené firmy získají přístup k více aktivům a budou expandovat.
Bankrot byl tím stimulem, který jsme potřebovali v případě AIG. Více bankrotů by vyčistilo chybné investice a opět umožnilo ekonomický růst.
Firma AIG tím, jak ztrácela peníze a pohybovala se na hraně bankrotu, hlásila, že není efektivní. Co jsme udělali? Donutili jsme daňové poplatníky, aby na sebe vzali ztráty a teď máme být překvapeni, že se to nevyřešilo. Pokud by AIG zbankrotovala, tyto prémie by nikdy nemohly být vyplaceny. Daňoví poplatníci by byli minulý rok odráni o 170 miliard méně. Pokud by zbankrotovali, svět by neskončil, jen bychom měli o jeden nástroj pro ničení bohatství méně.
Měli jsme se poučit z Japonska. 90. leta 20. století se často nazývají "Japonskou ztracenou dekádou" kvůli mátožným bankám udržovaným naživu japonskou vládou. Veškerá produktivita byla protlačena těmito nástroji pro ničení bohatství, což vyústilo v dlouhodobou stagnaci. Měli bychom a můžeme se tomuto výsledku vyhnout, pokud přijdeme k rozumu.
Recese by měla být dobou posilování a přeskupování ekonomiky. Dokud ale bude vláda trvat na udržování statutu quo a podepírat instituce, které selhaly, bude to jen znamenat, že si pro sebe kopeme hlubší jámu.
23.3. 2009, Ron Paul, Texas Straight Talk
