Očkování dětí proti obrně, černému kašli a dalším podobným nemocem dokázaly zachránit před smrtí či trvalými následky mnoho lidí. Je však nutné toto očkování nařizovat?
Očkování dětí proti obrně, černému kašli a dalším podobným nemocem dokázalo v tomto století divy; díky očkování se dnes s těmito velmi závažnými chorobami prakticky nesetkáváme. Rozhodne-li se nějaký rodič své dítě neočkovat, vystavuje ho riziku nakažení těmito chorobami; oproti mnohařádově menšímu riziku vážné reakce na vakcínu. Pro matematicky rozhodujícího se člověka je volba naprosto jasná. Někteří lidé se však takto nerozhodují - mají mít takoví rodiče právo nechat své dítě neočkovat?
Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny říká, že "Jakýkoli zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas"; v případě dítěte se jedná o souhlas zákonného zástupce. Toto je poměrně rozumný požadavek, konec konců mé tělo je mé a ne někoho jiného. Úmluva zahrnuje výjimku, a tou je ochrana veřejného zdraví. To je také celkem logické, jsem-li nakažen nějakou hodně vážnou infekční chorobou, mohu snadno nakazit ostatní a způsobit "veřejnosti" velké škody.
Podívám-li se však do zákona o ochraně veřejného zdraví, už to tak slavné není. Veřejné zdraví je zdraví lidí; "ochrana veřejného zdraví" je definována poněkud mlhavě jako regulace pracovní bezpečnosti a ochrana před infekčními chorobami. Důvod, proč omezit ochranu veřejného zdraví pouze na infekční choroby je poměrně jednoduchý: definujeme-li veřejné zdraví jako "součet stavu zdraví jednotlivých obyvatel", pak by mé léčení tento součet zvyšovalo. Mé právo odmítnout léčbu by pak nemělo vůbec žádnou platnost - mé uzdravení zlepší veřejné zdraví, tudíž mi může být nařízeno. Aby mé právo léčbu odmítnout znamenalo pro státní zákonodárství/instituce vůbec nějaké omezení, nezbývá, než pod pojem "ochrana veřejného zdraví" nezahrnovat léčbu, která je jen mnohonásobně aplikovaná "ochrana soukromého zdraví".
V souvislosti se zmíněným očkováním bývá často zmíněno, kolik lidí dokázalo zachránit. Toto číslo však nelze dávat do souvislosti s "ochranou veřejného zdraví" - jedná se totiž především o ty, kteří byli očkováni. V případě povinného očkování se tedy musíme ptát, zda je efekt omezení přenosu choroby významným důvodem, nebo zda se jedná především o snahu ochránit očkovaného. O kolik se zvýší zdravotní riziko veřejnosti, pokud se rodiče rozhodnou své dítě neočkovat? Odpověď na tuto otázku neznám; doktoři typicky odpovídají na něco úplně jiného. Můžeme odhadnout, že ve společnosti, kde není očkován nikdo, jeden očkovaný navíc moc velký vliv mít nebude; ve společnosti, kde jsou očkováni téměř všichni také ne. Určité riziko existuje, pravděpodobně bude velmi malé.
S tím souvisí i otázka, kdo je "veřejnost", kterou neočkovaný ohrožuje. Až na malé výjimky to budou lidé, kteří se rozhodli nebýt očkováni; ovšem pokud se člověk neočkuje, pak souhlasí s tím, že tomuto riziku bude vystaven. Ochrana veřejného zdraví v tomto případě je tak ochranou některých lidí před riziky, kterým se dobrovolně rozhodli vystavit. Pokud zrovna nezastáváte teorii "vím, co je pro vás dobré", není argumentace "ochranou veřejného zdraví" příliš přesvědčivá.
Dalším častým argumentem je, že dítě má právo na zdravotní péči a tím pádem rodič nesmí odmítnout očkování. Ovšem pak se musíme ptát, zda může vůbec zákonný zástupce odmítnout nabízenou léčbu, jak říká úmluva na ochranu lidských práv? Jestliže "zájem dítěte je předním hlediskem", pak tedy doktorovi stačí prohlásit, že doporučovaný úkon je "v zájmu dítěte" (jako by doktor doporučoval něco, co v zájmu dítěte není) a rodič má smůlu. Podíváme-li se na kontext článku 24 úmluvy o právech dítěte, zjistíme, že se spíš jedná o to, co by měl stát zajistit; nikoliv, koho musí k čemu nutit. Stát by měl zajistit, aby děti měly přístup k co nejlepší zdravotní péči; rodiče se mohou rozhodnout tuto péči nevyužít.
Celá tato úvaha nakonec končí otázkou: jaké je přípustné riziko, kterému může rodič své dítě vystavit? Možná mě nějaký doktor opraví, ale neřekl bych, že odmítnutí očkování by patřilo mezi extrémní rizika, která by opravňovala nerespektovat rozhodnutí zákonných zástupců. Možná by stálo za to tato rizika porovnat s jinými, kterým někteří rodiče své děti vystavují; provozování extrémních sportů není dnes až tak neobvyklé.
Poslední často slýchaný argument se týká finanční náročnosti následné léčby. Přátelé ustanovení o "bezplatné zdravotní péči" si rychle uvědomují problémy morálního hazardu a připomínají, že by měla být bezplatná pokud možno jen pro ty, kteří se chovají tak, jak chtějí oni (nekouří, nechají se očkovat, nepřežírají se, každý den uběhnou 10 km...). Povinné očkování opodstatňují tím, že to stát (daňové poplatníky) bude stát více peněz, pokud bude nutné ty neočkované léčit. Ani v našem zákonodárství ani v mezinárodních úmluvách jsem se však nedočetl, že by pod "ochranu veřejného zdraví" (kdy je možno nařídit léčbu) spadalo léčení rozpočtů zdravotních systémů.
Svoboda spočívá v možnosti dělat i špatná rozhodnutí. Rodiče si nevybíráme a pokud bychom se měli řídit vědeckými studiemi, snadno bychom mohli dojít k závěru, že to jsou ti nejméně vhodní lidé pro výchovu svých dětí. Odmítnutí očkování svých dětí mi nepřipadá jako takové ohrožení veřejného zdraví, aby to mohlo opodstatnit nerespektování práva zákonného zástupce léčbu odmítnout. Riziko, kterému je dítě vystaveno, sice není úplně nízké, na druhou stranu extrémně vysoké není také. Zvýšené náklady pro zdravotní systém to znamenat může, ale to je daň za náš "bezplatný zdravotní systém"; musíme se s tím naučit žít.
Napadá vás ještě nějaký důvod, proč by měl stát nerespektovat právo zákonného zástupce odmítnout léčbu a očkování nařídit?
