Nucené práce a lehkoživky

Použití emotivních názvů v diskuzi není příliš vhodné - použití výrazu "lehkoživka" v odlišném stanovisku soudce Balíka způsobilo, že mnoho lidí začalo vidět rudě a po přečtení takového slova odmítli vzít zbytek jeho odlišného stanoviska (dalších 5 stránek) v potaz. Rozsudek ÚS však není o moc lepší, až příliš snadno sklouzl k označení veřejně prospěšných prací za nucené práce a asi tak způsobil, že rudě pro změnu viděl pan Balík, když odlišné stanovisko sepisoval.

Jaký je rozdíl mezi následujícími třemi hrami? Hraje se právě jedno kolo.

První dvě hry jsou zcela ekvivalentní. Třetí je jiná. Fakt, že v první i třetí hře platíte, pokud nevyhrajete, neznamená, že se jedná o stejné hry.

Nyní zkusme porovnat podobné tři situace týkající se veřejných prací:

První a druhý příklad jsou ekvivalentní. Liší se pouze to, jak jednotlivé kroky nazýváme. Ale názvy, kterými věci pojmenováváme nemění smysl celé věci; to, zda pojmenujete transfer peněz jako "odměnu" nebo jako "dávku pro nezaměstnané, o kterou mohou přijít, pokud nevykonají určitou práci" je přece úplně jedno, byť to druhé evokuje představu donucení. I normální plat lze nazvat "peníze, o které mohu přijít, pokud nevykonám určitou práci" a těžko budeme tvrdit, že tady všichni zaměstnanci a živnostníci pracují z donucení. Třetí příklad - který evidentně je nucenou prací - ale podobným způsobem přejmenovat nelze.

Zde je několik citací z rozsudku, posuďte sami, nakolik závisí na konkrétním pojmenování věcí a nakolik na skutečném stavu věci.

Její pozitivní vymezení se naopak nachází v Úmluvě o nucené nebo povinné práci (Úmluva MOP č. 29), vyhlášené pod č. 506/1990 Sb., pro jejíž účely se podle jejího čl. 2 odst. 1 označuje výrazem „nucená nebo povinná práce“ každá práce nebo služba, která se na kterékoliv osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně. Podle navrhovatelů je třeba trestem rozumět jakoukoliv újmu, která by se týkala zbavení nebo omezení některého práva či svobody dotyčné osoby, přičemž zákaz se vztahuje jak na orgány veřejné moci, tak i soukromé subjekty. V čl. 2 odst. 2 této úmluvy jsou stanoveny výjimky, na které se tento zákaz nevztahuje

Výňatek z MOP: Příslušný úřad nebude ukládat ani dovolovat ukládání nucené nebo povinné práce ve prospěch soukromých jednotlivců, soukromých společností ani soukromých právnických osob.

Výňatek ze zákoníku práce: (2) Uchazeče o zaměstnání krajská pobočka Úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu
a) odmítne nastoupit do vhodného zaměstnání (§ 20),

Je nějaký rozdíl mezi využitím §30 a odmítnutí vyplacení dávek, jestliže uchazeč nenastoupil veřejně prospěšnou práci? V obou případech práci nabídl úřad práce, v případě §30, odst.2, písm. a) dokonce pro veřejně "neprospěšné" práce často v soukromých společnostech,  v obou případech uchazeč při odmítnutí přijde o peněžní příjem. Jediný rozdíl je, kdo zaměstnanci peněžní příjem vyplácí; skutečně je osoba plátce tím, co činí rozdíl mezi nucenou a dobrovolnou prací?

Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má rovněž sankční charakter, s nímž je spojena řada dalších negativních důsledků. ... Nedobrovolnost, jak dále uvádí navrhovatelé, předpokládá jednání proti vůli dotčené osoby, přičemž případný formálně udělený souhlas je nutno zkoumat podle okolností, zda byl poskytnut dotčenou osobou svobodně, a nikoliv pod nepřípustnou pohrůžkou trestu.

Na §30 se taková úvaha nevztahuje?

28. Odmítnutí vykonávat veřejnou službu bude mít u osoby, která dosud pobírá podporu v nezaměstnanosti, za následek její odnětí. Tato podpora je přitom dávkou sociálního zabezpečení, jejíž poskytování je podmíněno předchozím odváděním pojistného z výdělečné činnosti. (a dále je podmíněno několika body v §30, jako například že zaměstnanec neodmítne nastoupit do vhodného zaměstnání!!!) ... Vzhledem k tomu, že poskytování podpory v nezaměstnanosti je navázáno na pojistný princip, měla by osoba, která odváděla po stanovenou dobu pojistné, obdržet při vzniku pojistné události pojistné plnění na základě předem zákonem stanovených podmínek postrádajících prvek nahodilosti. (například, že mi úřad práce nenabídne práci s možností využití §30, odst.2, písm. a)?). V případě osob, kterým bude úřadem práce nabídnuta veřejná služba, se však další poskytování podpory v nezaměstnanosti stane po dvou měsících evidence podmíněným právě výkonem veřejné služby, aniž by bylo možné dopředu určit, zda a kdy tuto nabídku dostanou, jaká práce bude předmětem veřejné služby a jaký bude mít rozsah a délku trvání. (dtto. jakákoliv jiná nabídka práce?)
Vezme-li se do úvahy, že výkon veřejné služby může být nařízen až na polovinu stanovené týdenní pracovní doby, tj. 20 hodin, přičemž za výkon této práce není pracující žádným způsobem odměněn, lze soudit, že břemeno výkonu této služby pro něj může být velmi tíživé, protože za výkon své práce neobdrží přiměřenou odměnu.
Další námitka se týká rozporu napadené právní úpravy s právem na přiměřené hmotné zabezpečení v nezaměstnanosti...
Uvedený pojem zahrnuje podle jejich čl. 20 zastavení výdělku, jak je stanoveno vnitrostátními právními předpisy, způsobené nemožností získat přiměřené, resp. vhodné zaměstnání, pokud chráněná osoba je schopna práce a ochotna pracovat....

Nelze odmítnutí veřejné práce brát jako ipso facto potvrzení toho, že chráněná osoba pracovat ochotna není? ÚS dále bez vysvětlení tvrdí, že "Důvod vymezený v napadeném ustanovení § 30 odst. 2 písm. d) zákona o zaměstnanosti však pod ně podřadit nelze.". Proč by veřejně prospěšné práce nešlo nazvat "přiměřené, resp. vhodné zaměstnání", byť na částečný úvazek a dočasně, se nedozvíme.

Závěrem navrhovatelé uvádějí, že napadená ustanovení jsou v rozporu s právem na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, neboť rozsah výkonu veřejné služby může dosahovat až 20 hodin týdně, aniž by za to osoba vykonávající tyto služby obdržela odměnu.

Vzhledem k tomu, že výše dávek v nezaměstnanost se pohybuje okolo 50% původního platu a veřejně prospěšné práce mohly být ukládány do 50% úvazku, lze těžko namítat, že se nejedná o spravedlivou odměnu. Pokud by někdo odmítal věcně považovat v takovém případě "dávky v nezaměstnanost" za "odměnu za veřejně prospěšné práce", pak lze namítnout, že v takovém případě také není nutné považovat nezaměstnaného vykonávajícího veřejné práce věcně za "zaměstnance" a článek 28 listiny základních práv a svobod zní: "Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky."

ÚS tak v zásadě řekl, že stav, kdy se osoba, která je schopna práce, rozhodne nevykonat nabídnutou práci, a nedostane tak  částku peněz určenou pro osoby, které jsou ochotny a schopny pracovat, je protiústavní a to především z toho důvodu, že podmiňovat vyplacení peněz pro osoby, které jsou ochotny pracovat tím, že tyto osoby půjdou pracovat, když je jim nabídnuta práce, lze považovat za donucení.

Proč by nemohli lidé, kterým se nedaří získat zaměstnání, alespoň trochu pomoci svému okolí, když už jim my ostatní v této tíživé situaci prostřednictvím státu pomáháme?

Odpověď do diskuze:

První a druhá hra jsou identické - hraje se právě jedna hra (nikoliv žádná hra). "Když budu pracovat, dostanu peníze" a "když nebudu pracovat, tak mi nedají peníze, které by mi jinak dali" mohou být za určitých okolností zcela identické věci.

Ústavní soud se zabývá poměrně hodně tím, že vzhledem k tomu, že se má uplatňovat už 2 měsíce po vzniku nezaměstnanosti, tak to pozbývá onoho záměru udržení pracovních návyků apod. Paradoxně, do cca. půl roku dostává ten člověk dávky v nezaměstnanost - a je tedy za práci v podstatě placen, a pokud je nezaměstnaný déle, tak to naopak onen záměr nepozbývá, byť je placen méně. Pokud placen nebude, tak jednoduše pracovat nepůjce. A z toho důvodu to není nucená práce. Pan Drábek to kupodivu popsal docela přesně: "Pokud někdo raději odejde z evidence o zaměstnání a dobrovolně se vzdá dávek hmotné nouze, než by se zapojil do veřejné služby, která je vykonávána maximálně dvacet hodin týdně, pak pravděpodobně tyto prostředky od státu ke svému životu nepotřeboval."

Pokud se jedná o lidi, kteří jsou nezaměstnaní déle, a kteří od státu nic nedostávají - tak ti asi takto pracovat nepůjdou, protože nemají o co přijít. V podstatě jediná relevantní námitka tu je pro dlouhodobě nezaměstnané, zda mají nárok na dávky hmotné nouzi (které v principu nemají s podporou nezaměstnaných nic společného) i když se rozhodnou nepracovat. Nicméně podmínky pro dávky hmotné nouze jsou, že si člověk nemůže příjem sám zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů. Pokud by daná osoba dostával za veřejně prospěšné práce zaplaceno, pak by se v podstatě o tuto částku měly snížit dávky hmotné nouze - dávky hmotné nouze tak lze považovat ze strany příjemce za ekvivalentní odměně za práci. Pokud odmítne ten člověk takovou práci dělat, pak lze vyvodit, že svůj příjem může zvýšit, ale nechce.

Na to, zda je veřejná služba prováděna v pracovním poměru mohou být 2 pohledy. Buď je to věcně totéž, nebo není, ale pokud není, pak ÚS těžko může použít článek Listiny, že zaměstnanec má právo na spravedlivou odměnu.

Ohledně ponížení bych doporučil prohlédnout odlišné stanovisko paní soudkyně Janů:

Odkazy na lidskou důstojnost, obsažené na několika místech většinového stanoviska, považuji v souvislosti s konceptem veřejné služby rovněž za nepřijatelné, neboť žádný ze závěrů obsažený v odůvodnění většinového stanoviska není tak vzdálen mému elementárnímu světonázoru, hodnotovému žebříčku a životním zkušenostem, jako úvaha, že „pomoc obcím nebo dalším subjektům zejména v oblastech zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoc v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče,“ těmi, kteří pobírají podporu v nezaměstnanosti, by mohly být považovány za činnosti lidsky nedůstojné, ať již absolutně či jen pro některé uchazeče o zaměstnání (patrně) s formálně vyšší kvalifikací.