Několik úvah o diskriminaci

Byli jsme jednou z posledních zemí EU, která přijala antidiskriminační zákon. Je to dobře nebo špatně?

Zákon praví: Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru.

Definice jednoduchá, průzračně jasná. Budeme-li zacházet s jednou osobou jinak než z druhou osobou, není to diskriminace. Diskriminace to začne být teprve tehdy, pokud s tou druhou osobou zacházíme jinak z důvodu rasy, etnického původu atd. Pokud odmítnete podepsat smlouvu a váš vnitřní důvod zní, že potenciální zaměstnanec je "nekomunikativní", ničí právo tím neporušujete. Pokud si to však ve své hlavě odůvodníte pomocí jiné rasy, dopustíte se "přímé diskriminace". Podpis pracovní smlouvy je dobrovolný akt (obě strany mají plné právo smlouvu nepodepsat), není to vlastní čin nepodepsání, který by porušoval něčí práva. Je to rozlišování, zdůvodňování, kterým porušujete "právo na rovné zacházení". Diskriminace spadá do kategorie myšlenkových zločinů. "Jako první jsme prohlásili, že čím složitější formy na sebe civilizace bere, tím omezenější musí být svoboda jednotlivce." (B. Mussolini) Civilizace je zřejmě dnes opravdu složitá, když je potřeba omezovat nejen svobodu jednat, ale i svobodu myslet.

Před mnoha lety, když hlavním diskriminujícím subjektem byl často stát, psali velcí myslitelé díla týkající se lidských práv.  Hlavním krédem v tehdejších dobách byla rovnost před zákonem, rovnost práv. Pravidla vyplývající ze smluvní svobody a svobody myšlení však paradoxně vylučují antidiskriminační zákon. Před několika dny proběhl na BBC diskuzní pořad, ve kterém se probíraly "preference" kupujících. Do pořadu volalo mnoho lidí se zkušenostmi, že kupující si vybírají prodávající podle rasy. Z věcného hlediska je vztah mezi kupujícím a prodávajícím zcela symetrický: jeden chce vyměnit zboží za peníze, druhý peníze za zboží. Přesto se diskuze nenesla v "útočném" duchu, jak by se dalo čekat, pokud by se probírala diskriminace ze strany prodejců. Stejně tak naše zákony nejen, že takovou diskriminaci nepostihují, ale zřejmě ji považují za naprosto normální - a nejen to, dokonce umožňují pozitivní diskriminaci. Snaha velkých intelektuálů minulosti, aby se pravidla soužití vztahovala na všechny stejně, tak pomalu mizí - i ve jménu rovného zacházení - v propadlišti dějin.

Po jedné diskuzi na téma "nemožnost stanovení nákladů u společnosti s mnoha produkty a vysokým podílem fixních nákladů" (viz např. zde ) jsem položil otázku: "Jaký obecný princip opravňuje evropskou komisi stanovit cenu SMS?" Dostal jsem překvapivě rychlou odpověď: žádný takový obecný princip neexistuje. Prostě proto, že to v daném případě je "dobré". V liberalismu jsou všichni včetně vlády svázáni určitými pravidly. Omezení zásahů státu do soukromé sféry těmito pravidly a tím garance velké míry svobody vede mnohé k nazvání takového prostředí "anarchií". Lepším řešením je prý vláda, která není ničím omezena; vláda, která anarchii zkortí, která bude bez ohledu na nějaké principy nebo práva dělat to, co považuje za "dobré". Vláda je volena většinou; co myslíte, kdo zkrotí anarchii většiny?