Má smysl, aby stát bojoval proti globální změně klimatu?

Předpokládejme, že globální změna klimatu je skutečně způsobena člověkem a že skutečně povede k velmi problematické budoucnosti. Dále předpokládejme, že existují kroky, při jejichž provedení se situace dramaticky změní k lepšímu. A nakonec předpokládejme, že přínosy těchto kroků mají formu externality, tudíž lze oprávněně očekávat, že soukromé společnosti tyto konkrétní kroky neučiní. Otázka: měly by se státy pokusit udělat něco s globálním oteplováním?

Odpověď se na první pohled zdá jasná: trh v tomto případě selhává, stát musí pomoci. Pokud ovšem stát není ještě méně efektivní než trh.

Cílem státu je snížit množství vypouštěného CO2. V minulosti se k podobným restrikcím přistupovalo dvěma způsoby: zdaněním nebo vytvořením "trhu" s povolením vypouštět škodliviny do ovzduší. "Trhu" v uvozovkách, protože některé věci obvyklé pro trh typicky nebyly splněny. I tak je "tržní" řešení považováno za lepší, pokud ho stát efektivně zavede. Pod vlivem vcelku úspěšného omezování emisí síry "tržním" způsobem byl vytvořen "trh" s emisemi povolenek CO2.

Hotovo. Problém vypouštění CO2 vyřešen. Proč tedy EU zavádí spoustu dalších programů pro podporu "obnovitelných zdrojů", "čistých zdrojů", úsporných žárovek atd.?  Protože se naši vládci oprávněně obávají, že omezování vypouštění CO2 - a to ať přes dobře implementované "tržní" řešení, nebo přes zdanění - by vedlo k výrazně vyšší ceně mnoha statků a služeb, které lidé spotřebovávají. A možná i proto, že by to bylo řešení příliš jednoduché, nebylo by k němu potřeba tolik úředníků, jako se všemi projekty, které se dnes činí.

Začněme větrnými a solárními elektrárnami. Hlavní důvod, proč stát tyto technologie podporuje je, aby šly peníze do výzkumu a vývoje těchto odvětví. Logika je to však poněkud zvrácená - při dešních tržních cenách energie jsou tyto zdroje neekonomické, jedná se o plýtvání. Nebylo by rozumnější místo investování miliard eur, mnoha tun betonu, oceli, elektrické energie a hodin práce do stavby neefektivních zařízení investovat tyto peníze, zroje a čas do hledání efektivnějších řešení?

Pokud by bylo omezení CO2 vynucováno státem pořádně, je pravděpodobné, že by se tržní cena elektrické energia posunula blíže bodu, kdy by byly tyto zdroje energie rentabilní. Možná by se zjistilo, že již dnes je výhodné tyto elektrárny stavět. Nebo by se naopak zjistilo, že lidé považují za efektivnější začít energií šetřit a některé elektrárny bez náhrady zavřít. Bohužel, současným důsledkem státních intervencí je, že nikdo netuší, co je efektivní a co ne. A předpovídání budoucnosti se podobá tipování, který z našich vládních představitelů je zkorumpovaný více.

Oblíbeným hitem tohoto léta je zákaz matných a následně i normálních žárovek. Pominu-li poněkud absurdní nápad zakazovat nejdříve matné žárovky, neméně absurdně zní představa, že přestanou-li lidé tyto žárovky používat, dojde následkem toho ke snížení emisí CO2. Na začátku máme elektrárny, z nichž některé CO2 emitují, jiné ne. Následují miliony a miliardy rozhodnutí, do které domácnosti elektřina poteče, které přístroje budou zapnuty či nikoliv. Na konci těchto rozhodnutí možná svítí žárovka; možná běží elektrické topení; možná se točí kolotoč. Jaký důsledek bude mít nařízení EU ohledně žárovek na emise CO2? Hoďte si mincí, vaše odpověď bude přesnější než odhady byrokratů.

Důsledkem omezení emisí CO2 bude minimálně v krátkém období výrazné zvýšení cen většiny statků, které používáme. To by následně vedlo lidi k hledání způsobů, jak co nejefektivněji uspokojit své potřeby. Vybírali by mezi šetřením, alternativními zdroji a alternativním způsoby uspokojení svých potřeb. Investoři by začali brát v úvahu nový stav a uzpůsobili by tomu své investice. V krátkém období by to ale bolelo - a žádný politik dnes nevěří trhu.

EU se snaží omezit emise CO2, aniž by se to projevilo v cenách, aniž by si toho někdo všiml. Z různých zdrojů tak teče pod zástěrkou "boje proti změně klimatu" spousta peněz, jejichž efektivita je velmi sporná. Dochází v podstatě k socialistickému řízení ekonomiky ve snaze vytvořit výrobu, která má nižší emise CO2. Těžko říct, jestli se to EU povede, ale jedno je jisté: většina toho, co evropské vlády činí za účelem "boje proti změně klimatu", je jen vyhazování peněz z okna. Ano, možná tímto způsobem skutečně nakonec snížíme emise CO2, ale nesnažte se zjistit, kolik nás to stálo.

Vrátím se k původní otázce: existují-li určité kroky, po jejichž přijetí by se naše situace měla zlepšit, je rozumné žádat vládu, aby se pokusila tyto kroky vymyslet a realizovat? Co když se vláda rozhodne pro realizaci něčeho úplně jiného, nebo to, co bude realizovat, bude ještě horší, než kdyby nic nedělala? Vláda Velké Británie se rozhodla, že bude žárovky přímo dotovat a začala je rozesílat lidem. Výsledek? Ekologicky silně negativní. 

Trhy selhávají, neviditelná ruka trhu se často schovává někde v křoví. Přesto je lepší se co nejvíce spoléhat na trh; stát totiž selhává také, a mnohem hůř.

P.S. V rámci boje proti klimatu z nějakého důvodu EU bojuje proti vyčerpávní ropy. Trochu absurdně, jelikož nedostatek ropy by měl spíše pomoci snížit emise CO2. Naši úředníci tak zřejmě chtějí všechno. A nenamáhají už se to ani vysvětlit selhání trhu - ropa je komodita, která hodně splňuje požadavky pro to, aby tržní mechanismus fungoval. Mají někde státní intervence konec?