V důsledku hypoteční krize došlo v USA k zestátnění dvou velkých
institucí - Freddie Mac a Fannie Mae. Jedná se o poměrně složitou a
citlivou transakci, stojí za to znát trochu historie před tím, než se
začnou dělat ukvapené závěry o zestátnění soukromé firmy.
Fannie Mae (Federal National Mortgage Association) a Freddie Mac (Federal Home Loan Mortgage Corporation) byly založeny ve 30. letech 20. století vládou USA za účelem získávání fondů na financování hypoték. Kongres pověřil tyto společnosti, aby ve veřejném zájmu vytvářely stabilitu a likviditu na sekundárních trzích hypoték, poskytovaly asistenci týkající se hypoték pro nízko- a středně-příjmové skupiny a propagovaly přístup k hypotékám v celé zemi. Vlastnická struktura těchto institucí byla postupně pozměněna v letech 1968 a 1989 tak, že se ze státem vlastněných podniků staly akciové společnosti. Firmy jsou však nadále státem regulovány a kontrolovány, zda plní veřejně prospěšné cíle, kvůli kterým byly založeny. Státní regulátor dále zajišťuje, že mají adekvátní kapitál a jejich podnikání je založeno na zdravých finančních základech. (Viz zde: http://www.hud.gov/offices/hsg/gse/gse.cfm )
Podpora hypotečního trhu funguje následovně: naše hypoteční společnosti si půjčí peníze od investorů a následně je půjčují (pomocí dalších zprostředkovatelů, bank apod.) zájemcům o hypotéku. Na straně aktiv těchto společností jsou tedy hypotéky - nemovitostí zajištěné pohledávky, na straně pasiv pak velké množství dluhů vůči vlastníkům dluhopisů vydaných společnostmi. Protože se jedná o firmy s dobrým jménem, jsou dluhopisy těchto firem vnímány jako bezrizikové a proto investoři požadují nízký úrok - jsou totiž založeny státem, v případě menších problémů mají otevřenou úvěrovou linku ve státním rozpočtu, v případě větších problémů všichni očekávají, že je vláda zachrání. To pak umožňuje poskytovat hypotéky s nižší úrokovou sazbou, než se daří ostatním firmám působící na trhu.
Struktura financování akciových společností je následující: dluhopisy, podřízený dluh, preferenční akcie, obyčejné akcie. V případě zisku dochází k platbě v tomto pořadí (tzn. normální akcionáři mají vyplacený zisk teprve po uspokojení všech předcházejících investorů), v případě likvidace dochází k uspokojování věřitelů také v tomto pořadí - dojde k prodeji aktiv firmy, ze získaných peněz se nejdříve splatí dluhopisy a ostatní normální závazky (nezaplacené faktury, mzdy apod.), pokud zbydou peníze je zaplacen podřízený dluh a pokud poté ještě něco zbyde, dojdou na řadu akcionáři. Standardně vydané dluhopisy musí být spláceny - jejich nesplacení by okamžitě vedlo k prohlášení konkurzu. V případě podřízeného dluhu může být platba úrokú pozastavena, pokud se společnost dostane do finančních problémů.
Poměr výše kapitálu společnosti vůči hlavním aktivům byl stanoven na cca. 3,1%. To není překlep, to je limit stanovený regulátorem - a tyto společnosti ho skutečně dodržovaly. (NYSE:FRE, NYSE:FNM) Pokud tedy při platbě hypoték dojde ke ztrátám vyšším než 3,1%, měly by tyto společnosti z účetního hlediska začít řešit bankrot. V účetnictví je však možné trochu kouzlit a tak bylo možné pokračovat v činnosti, dokud nedošly peníze. Zatloukat, zatloukat a když už to dál nejde - zatloukat. Vydané dluhopisy měly výrazně kratší dobu splatnosti než poskytnuté hypotéky, a tak si tyto banky musely každý měsíc půjčit několik miliard dolarů na zaplacení starých dluhů. Minulý víkend došlo k tomu, kdy už to dál opravdu nešlo - nikdo asi nebyl ochoten těmto institucím další peníze půjčit.
Státní podpora (ať už přímá nebo očekávaná) a následně nižší úrokové sazby poskytované těmito institucemi vedly k tomu, že Freddie Mac a Fannie Mae získaly v podstatě polovinu amerického hypotečního trhu a 70% všech hypoték vytvořených v průběhu hypoteční krize. Zároveň však akcie a dluhopisy těchto institucí nakoupily velké fondy a zvláště pak zahraniční centrální banky. Neschopnost splácet tyto dluhopisy by tak způsobilo obrovské politické problémy a někteří bohatí lidé by přišli o hodně peněz a reputaci.
Americká vláda se tedy rozhodla zestátnit tyto krachující společnosti a to tak, že zakoupí obrovské množství nových preferenčních akcií. Ostatní vlastníci akcií tak přijdou téměř o všechno a cena akcií se podle toho okamžitě propadla téměř k nule. Pokud by došlo k likvidaci společností, je pravděpodobné, že by stejně akcionáři nedostali nic, takže ti v tomto smyslu dostali, co si zasloužili. Koho tedy americká vláda zachránila? Investory, kteří vložili do společnosti 97% kapitálu - zahraniční centrální bankéře, velké fondy na Wall Street s manažery, kteří mají vysoké platy a dobrý odhad, kam potečou státní peníze a nakonec americké politiky, kteří by museli skousnout krátkodobé problémy na zahraničních trzích a na trhu nemovitostí. Období pana Paulsona končí za pár měsíců a na následujícící nekandiduje, proč si dělat problémy. Kdo na celé transakci prodělal? Američtí daňoví poplatníci.
Co by se stalo, pokud by tyto instituce byly ponechány svému osudu? Po obrovských otřesech na finančních trzích a mezinárodních trzích by poklesly ceny domů na úroveň, která by byla cenově přijatelná, aniž by se museli obyvatelé masivně zadlužovat. Investorům by byl poskytnut jasný signál, že nemají právo na peníze daňových poplatníků, pokud udělají chybu. Volný trh funguje díky tomu, že se lidé snaží nedělat špatná rozhodnutí, protože by museli nést následky. Jakmile lidé nejsou nuceni nést následky, nemají důvod vyhýbat se špatným rozhodnutím. Jak říká investor Jim Rogers, současný stav není volný trh; je to socialismus pro bohaté.
A tak končí pohádka o tom, jak na volném neregulovaném trhu vznikl oligopol, díky úsporám z rozsahu postupně zničil své konkurenty. Mnoho důvěřivých individuálních i zahraničních investorů poskytlo firmám peníze navzdory hrozbě, že při krachu přijdou o všechno...pardon, to je jiná. Tahle je učebnicovým příkladem ekonomických teorií vysvětlujících, jak zbytečné je chtít, aby stát konal dobro. Přesně ukazuje, kam vede morální hazard, jak vypadá rozhodování ovlivněné zájmovými skupinami a jak krátkodobě se rozhodují politikové. Demonstruje jak zbytečný a nefunkční je státní dozor, pod jehož dohledem se celé toto divadlo dělo. Vysvětluje, jak podpora bydlení nakonec nevede k tomu, aby se státní peníze dostaly k lidem, kteří by je potřebovali, ale jak se dostávají k majitelům finančních ústavů, manažérům. Ukazuje, že lidské vlastnosti státních úředníků jsou úplně stejné, jako lidské vlastnosti vysokých manažerů a očekávat od jedněch, že nás zachrání před těmi druhými, je nebezpečná utopie. Prozrazuje, že strategii zatloukat používají úplně všichni, kdo se dostanou do problémů.
Američané konečně začínají zjišťovat, jak drahé bude to "cenově dostupné" bydlení. Bude asi o dost dražší než to, které by měli, pokud by tyto instituce vůbec nevznikly.
